Časopis studentů Wichterlova gymnázia

Damián

Všem Wigymákům důvěrně známá ikona: Google Classroom. Zdroj: Wikipedia

Všem Wigymákům důvěrně známá ikona: Google Classroom. Zdroj: Wikipedia

Poznámka redakce: Publikujeme originální  povídku, která vznikla během distanční výuky ve 2. pololetí školního roku 2020/2021. Jejími autory jsou studenti letošní 7. B, kteří formou řetězového psaní rozvinuli výchozí text. Poněkud choulostivé téma LGBT pojali pisatelé s laskavým a odlehčeným humorem. Přesvědčte  se sami.

Výchozí text:

Jaromír se probudil a promnul si oči. Skrz tmavý závěs se dral paprsek slunce. Dopadal těsně vedle jeho polštáře. Na chvilku víčka přivřel, pálila. Zhluboka se nadechl a se stejnou intenzitou vydechl. Konečně nastal čas přiznat si, že je konec. Úplný a definitivní konec.

Konec prázdnin a zase zpátky do školy. Zase si jít sednout do lavice, dospat ty hodiny, co jsem prohrál během noci, a ve tři zase domů. Ještě předevčírem jsem byl v Itálii a opaloval se.

Ještě jsem si ani nevybalil kufr a už nastal čas začít si balit školní batoh. Kéž bych ten čas, který jsem měl, strávil efektivněji. Měl bych ale v této nepříjemné situaci také hledat pozitiva.

Jenže jaká? Už dlouho uvažuji o přestupu na jinou školu. Popravdě jediný důvod proč jsem to ještě neudělal, je můj nejlepší kamarád, kterého nechci opustit. Mnoho jsme spolu prožili a vždy mi byl oporou. Asi i proto bych měl špatný pocit, kdybych ho tu nechal samotného.

Známe se už od dětství, vždycky jsme byli nerozlučná dvojka. Našeho přátelství jsem si vždy vážil, ačkoli jsem odjakživa tušil, že je to něco víc. Na tu noc pod hvězdami, kde jsme byli jen my dva, na tu nikdy nezapomenu. Stalo se to tak rychle, sled událostí, jež se nedaly zastavit.

Seděli jsme spolu na střeše školy. Pamatuji, jak jsme sem spolu potají vylezli, a naše rty se poprvé setkaly… Tenkrát bylo po dešti a střecha klouzala. Jakousi nešťastnou náhodou  mi podjela noha, zachytila mne jeho mužná náruč a …

… a zvednu hlavu, podívám se mu do očí, těm jeho zeleným očím s takovou zvláštní skvrnkou nejde odolat a udělal jsem to znovu, políbil ho. Nikdy jsem nic podobného nepocítil, postavil jsem se a jemně mu pošeptal do ucha: ,,Děkuji.” Když v tom mě zalil pot a bezmoc, co že to vlastně dělám?

On není můj a ani nikdy nebude. Je zamilovaný do jiného, který ho miluje stejně oddaně. Tento moment je jen jednorázová chvilka slabosti. Jen práce hormonů, nic víc. Snad taky najdu někdy svého prince z pohádky. Jak asi vypadá?

Zrzavé kadeře padající do čela až téměř k očím, úzká výrazná brada, široká ramena a… zelené oči s okouzlující skvrnkou… ne, nejde to. Ať se snažím, jak chci, má mysl pokaždé sklouzne zpátky k němu. Takhle už nemůžu dál. Musí být můj!

Ačkoliv moje mysl ho nechce nechat s někým jiným, musím být silný a soustředit se na svou budoucnost, a to je odchod na školu snů  – HELLO. Kde je to nejlepší zázemí na nabírání nových vědomostí a zkušeností, které mě v životě posunou dál.

Věděl jsem, že rozhodování mezi vysněnou školou a mým nejlepším kamarádem bude těžké, ale vím, že v tomto případě musím dát přednost sobě. Přece jenom nám nebude nic bránit v tom se i nadále vídat, i když ne tolik, jako doposud. Konečně jsem se tedy odhodlal a po několika měsících přemýšlení si našel telefonní číslo na ředitele.

Ještě chvilka přemýšlení, ale co, jdu na to. Mobil vyzvání a já čekám a čekám. Zkouším to podruhé za hodinu a opět nic. V tom si uvědomím, vždyť je přece neděle. Napíšu tedy email, ale komu? Řediteli nebo na sekretariát?

Na sekretariát to bude lepší, koneckonců ředitel má určitě jiné starosti. Posadím se tedy k notebooku, otevřu okno s mailem, když v tom mi přijde zpráva. Panebože… text zní: „Dobrý den, Jaromíre, potřeboval bych s Vámi mluvit, budu Vás očekávat v parku u řeky.“ Chvilku váhám, zda zprávu otevřít, pak se odhodlám a najdu tam ještě hlasovku. To, co jsem záhy vyslechl, mě tak ochromilo, že jsem zanechal psaní a vyrazil ven směr nádraží a nejlépe co nejdál odsud.

Očima přilepený na chodník mířím mechanicky od nádraží k parku. Krok za krokem, jen nezastavit, nezpomalit… Měl jsem raději jít k tomu zubaři, co ho furt odkládám…i když… po dnešku už ho asi nebudu potřebovat…už nikdy…

Jsem tu, přede mnou svalnatec v kožené bundě – jestli je to on, no naklepe mě jak řízek. Co ten vedle? Štíhlý dlouhán, toho bych možná i zvládl. No nic, tak to zkusíme; hvízdnu, oba se otočí. Uf, kožená bunda to nebude, ten byl ve hře tak před padesáti lety a dlouhán má, tyvole, solidní kozy…

Něco mi rázně přistálo na rameni, za koženou rukavicí následují rolexky a kašmírové sako. ,,Vítej, amigo!” Už není pochyb, odvažuji se zvednout oči.,, Našel jsem tě v mobilu mío amore, chtěl jsem ti dát na budku, ale když tě teď vidím, myslím že to uděláme jinak.” Culíc se sladce, stahuje mi rukáv k lokti a než stačím něco vykoktat, mizí kašmír za rohem. na předloktí mi zasychá telefonní číslo se srdíčkem a pod ním podpis: Damián 

Přestavuju si pěknou scénu: maturitní sraz třídy po třiceti letech. Sorry jako, aly myslím, že nedorazím. Ale mám to před očima: někdo v cloudových úložištích  vydoluje tu povídku, vytiskne. Papír bude kolovat kolem stolu a pupkatí tatíci a maminy  to budou něvěřícně číst a smát se stejně jako já teď 🙂

Jeho reakce mě velmi zaskočila, myslím, že byl celkem pěkný a příjemný. Dívám se na číslo a přemýšlím: chci zavolat nebo číslo smazat? Mohlo by to dopadnout špatně, ale na druhou stranu to může být velmi zajímavá zkušenost.

Říkám si, že to bude zrada vůči mému kamarádovi, že zavolám jinému. Ale co, vždyť on je právě s někým jiným, tak proč bych nemohl já? Jdu na jinou školu, začínám nový život, a tak beru do ruky telefon a vytáčím.

Co teď? Mám hovor přijmout, nebo dělat že mám vypnutý zvuk a prostě si nevšiml, že mi volá? Myšlenky v mé hlavě jsou jako roj zuřivých včel. Hučí a zuřivě se prohání mou mozkovnou. Jak by to asi vzal můj kamarád, kdybych hovor přijal a seznámil se s Damiánem? Nechci ho zranit, známe se už dlouho a hodně toho pro mě udělal, ale taky bych si nerad znepřátelil o hlavu většího borce s rolexkama. Chce to klid. Nádech, výdech. Přejedu prstem po displeji telefonu a z něj se ozve:…

,,Sláva, už jsem myslel že to nezvedneš.”
Chci mu odpovědět, ale slova se mi zadrhávají na jazyku. nemůžu vydat ani hlásku, dokážu jen stát na místě a třást se.
,,Haló…”
Nedokážu odpovědět.
,,Víš co, zavolám ti za chvíli. Měj se.”
Hovor už sice skončil, ale já se nemůžu hnout. Stojím uprostřed chodníku s telefonem u ucha a obličejem bledým jako papír. Srdce mi bije jako o závod a myšlenky se mi míhají hlavou rychleji než auta na Hlavní třídě.
Najednou mi někdo zamává rukou před obličejem.
,,Jsi v pořádku?”
Můj tep se zrychluje ještě víc, až mám pocit, že mi praskne srdce. Ten hlas, ta vůně, ten dobře známý pocit že jsem v bezpečí pokaždé když je blízko a ty oči, ty jeho zelené oči s překrásnou skvrnkou bych poznal kdykoli.

Ty nádherné zelené oči mi pomalu, ale jistě vypalovaly díru do svědomí. Pocit bezpečí ten tam. Kapka studeného potu mě pálí mezi lopatkami…

Jestliže mě Damián ušetřil, tak mi to můj idol jistě nedaruje. Na čele mu naběhla žíla, přimhouřil oči a zaťal žvýkací svaly. Zavřu oči a čekám odevzdaně první ránu. Místo toho ucítím jeho dlaň na svém předloktí a pak výše v rukávu, jak hladí drahocenné telefonní číslo. Do ucha mi spiklenecky šeptá: „ Když jste si s mým Damiánem tak padli do oka, tak na to můžeme být tři…“

Teď už mu opravdu vůbec nerozumím. Žil jsem dlouhou dobu v domnění, že je mezi námi pouze jednostranná neopětovaná láska. Musím se rozhodnout, jestli mi stojí za tohle trápení. Je to sice člověk, který mi pokaždé přináší klid a plno radosti, jenže je to též někdo, kdo mi může během chvilky ublížit jako nikdo jiný. „To myslíš vážně?“ zeptám se nechápavě.

Snažím se přijít na to, jestli si dělá blázny. Čas se prakticky zastavil a připadá mi, jako bych se odpovědi neměl nikdy dočkat. Ani si nejsem jistý, jestli bych takovou nabídku vůbec přijal. Můj myšlenkový proces náhle přeruší: “Když mi to Damián navrhl, byl jsi první, kdo přišel na mysl.”

Tím se mi všechno objasnilo. Mohl bych s ním zažít něco, o čem jsem snil každý den od té magické noci, ale stejně pro něj nikdy nebudu první volba. Ne dokud bude mít Damiána. Jenže jak se zbavit tak statného samce?

Ne, Damián mi nic neudělal, toho nechám být. Chci se navždy zbavit těch zelených očí se skvrnkou. Každý den svou mysl zaplňuji myšlenkami na něj, ale on není schopen lásky ke mně. Mám už dost těch jeho očí, nechci ho už vidět. Nechci se každý den probouzet s myšlenkou, že už můj nikdy nebude, proto bude lepší, když jeden z nás z tohoto světa odejde.

Proto se rozhodnu napsat ten e-mail na sekretariát a to s prosbou o přestup na školu snů Hello. Holt to budu muset zvládnout sám a zkusit co nejrychleji na ty zelené oči se skvrnou zapomenout. Bude to sice mé srdce chvíli bolet, ale určitě budou nějací štramáci i na druhé škole. Měl jsem dlouhý den, ležím v posteli a v tom mi přijde upozornění na mobil, že mi přišel mail od sekretářky, ve kterém se píše.

Vážený pane Jaromíre, s lítostí Vám oznamuji,…” Ani jsem to nepotřeboval číst dál, ale co teď? Zvedl jsem se z postele, hodil na sebe bundu a šel vstříc ostravským ulicím, až kam mě nohy nesly.
Když v tu do mě vrací nějaký týpek v županu, chlupatými papučemi a rozteklým makeupem. Asi má pěkně nameteno, pomyslím si, ale najednou na mě vyhrkne: “Hele, amigo, dej mi pusu, mi amor odešel, potřebuju útěchu.” Amigo? Mi amor? Och Bože, Damián!

Na přivítanou jsem mu dal pusu, jak si přál. Zkontrolovali jsme okolí, nikde nikdo, tak jsme šli k němu domů. Využili jsme toho, že jeho rodiče nebyli doma a tak jsme otevřeně mluvili o všem možném, aniž bychom byli v nejistotě, že nás jeho rodiče poslouchají. Zrovna jsem mu začal vyprávět o tom, že jsem chtěl přestoupit na jinou školu, když zazvonil zvonek a byl slyšet známý hlas.

Ihned se mi vybavily ty oči se skvrnkou a srdce mi zaplavila nejistota. Byl jsem rozhodnutý na něj už navždycky zapomenout, pak se objeví Damián se zprávou, že mi amor zmizel, a najednou je zase tady. Už je toho na mě opravdu moc. Musím zmizet. Pokud nestačila změna školy, budu se muset odstěhovat a zkusit štěstí někde jinde. Někde, kde se mi na něj už opravdu podaří navždy zapomenout…

 

 

 

 

 

 

Přidejte svůj komentář

Please note: comment moderation is enabled and may delay your comment. There is no need to resubmit your comment.