Adaptační kurz alias motivační workshop

Věděli jste, že organismem s největší mírou aktivní adaptability je člověk, který v tomto ohledu vede před ostatním faunou (a vlastně i flórou) o celý příslovečný parník? Nu, je tomu tak. Ale protože všichni víme, že samotný talent k úspěšnému výsledku ne vždy stačí, je potřeba podstupovat tu více, tu méně příjemný trénink. Tímto bych tedy chtěl na našem ústavu přivítat všechny žáky prvního ročníku vyššího gymnázia, kteří se tento týden účastnili adaptačního kurzu 🙂

Na cestu jsme vyrazili v příjemných 9 hodin ráno, což, jak jistě uznáte, je o poznání lepší čas než 7:50. Růžolící, vyspinkaní a dobře vyživení pedagogové tak mohli přivítat studenty 1.C a 1.D se skutečnou vřelostí lidí, pro které je svět vlastně krásným místem. Nebylo na co čekat. Přistavený stroj zapálil kousek nějakého toho vyhynulého teropoda a lepě s námi vyrazil do hotelu Charbulák, stojícím na katastrálním území obce Staré Hamry.

Večerní scénky v interiérech Charbuláku

V této budově, kterou s oblibou navštěvoval nejenom Petr Bezruč, ale i takový Rafael Kubelík, Hugo Haas či Julius Meinl, nám bylo strávit necelé 3 dny a dvě noci. Pobyt byl zahájen v duchu nejlepší tradic obědem a už se mohlo na první aktivity. S adaptačními kurzy se to má tak – pedagogové na začátku prvního ročníku neznají studenty, studenti neznají pedagogy, a ani mezi studenty samotnými prozatím nemohla vzniknout pouta, která by ve svých tenatech dokázala udržet alespoň škytajícího kvadruplegika. Cílem adaptačního kurzu je tedy základní seznámení se s jedinci, kteří náhle vstoupili do života všech zúčastněných.

Protože je nejeden kantor Wigymu mužem či ženou mnoha talentů, nebyla náplň dané akce svěřena té které agentuře, ale v případě 1.D se jí zhostilo osvědčené duo Dybal-Krchňák, které tuto činnost s přestávkami údajně vykonává již více než čtvrt století. Tímto jim tedy gratulujeme ke stříbrnému adaptačnímu výročí. Autor článku byl sice také přítomen, ale co bychom si nalhávali, v takové konkurenci mu nezbylo nic jiného než se smířit s rolí, blížící se svou užitečností automatu na kondomy ve Vatikánu. Ale ono to vlastně taky bylo pěkné.

Běhavá šifra dá zabrat

Hned první série aktivit byla zaměřena na osvojení si jmen nově příchozích studentů. Ti z frekventantů, jejichž osobnostní nastavení bylo směřováno spíše k orientaci na lidi, odcházeli s pamětí čerstvě naplněnou několika desítkami jmen či přezdívek, zatímco ti, kterým norny přiřkly spíše orientaci na ideje, se museli spokojit převážně s dobrým pocitem. Ale tak už to na světě chodí, a navíc odpoledne teprve začínalo. Studenti řešili běhavou šifru, při které jim dělaly společnost jásavé tyče z Okapu, rozplétali spletence složené z propojených rukou, dosud nevídanou technikou úspěšně překonali dosavadní rekord v předávání předmětu, který živí Petru Kvitovou, vyzkoušeli si opět velmi běhavý kvíz s názvem Kůň a jezdec i aktivitu Elektřina, ke které nebylo zapotřebí snad žádného plynu s čestnou výjimkou kyslíku. Aby toho nebylo málo, po večeři se ještě jali předvádět krátké scénky, ve kterých muselo zaznít alespoň 5 z 10 slov, jež byly součástí zadání. Protože se ukázalo, že osobnosti mnoha talentů se nacházejí i mezi žáky, odborná umělecká komise složená z matematika, tělocvikáře a dějepravce nakonec udělila jedno první a čtyři druhá místa. Na odpoledne kombinované s večerem je to myslím velmi slušná porce aktivit, a tak byl čas se pomalu hotovit ke spánku.

Ráno Krchňák zdravil slunce, aby se pak vydal zatížit dolní končetiny ranním během, Dybal svým chřípím chtivě nasával aroma blízko rostoucích hub a Nezdařil si přispal. Začínal den druhý.

Lidské člověče v pohybu

Ten kupodivu nebyl zcela v režii osvědčené dvojice pedagogů a nepříliš osvědčeného nosiče plastových kloboučků, ale jeho první část vzala na svá bedra jazykářka Hana Korbelová, která tvořila součást týmu 1.C (spolu s profesorkami Magicovou a Kňurovou).  Moc rád bych vám řekl spoustu zajímavých věcí o aktivitách této větve slovutného motivačního workshopu, žel permeabilita C a D se v dobách aktivit limitně blížila nule. Co ale profesorka Korbelová se studenty déčka vlastně prováděla? No nebudu vás napínat – když jsem se jí na to zeptal odpověděla, že jim udělala prasátko. Tím byla má žízeň po vědomostech ukojena a informace o tom, že se také účastnili šetření profesní orientace, již byla z mého pohledu nadbytečná.

Poté už se ale všechno vrátilo do starých kolejí. Dopoledne vyplnilo běhací

Boj v plném proudu. Kolem se kupí pozůstatky neúspěšných.

„Člověče nezlob se“, při které studenti coby figurky vířili po hrací ploše ohraničené tyčemi z Okapu, a spolužákovražedný boj , při kterém bylo třeba zlikvidovat nafukovací balónek kýklající se u kotníků každého hráče. Návrh na to, aby posledních 5 přeživších dostalo za účelem rozervání zbylých balónků tyče z Okapu vybavené kovovými

hroty a aktivita plynule přešla do náboru pro Exil skupinu první pomoci, se u druhých dvou pedagogů nesetkal s očekávaným nadšením, a tak jsem si šel zase sednout. Není také možno zapomenout na intelektuální intermezzo mezi dvěma pohybově náročnými aktivitami v podobě hádání přísloví, která musel jeden z členů týmu napovídat prostřednictvím vlastnoručně tvořeného obrázku. Schválně – jak byste nakreslili „nechval dne před večerem“ nebo „kdo pozdě chodí, sám sobě škodí“? Pravda, Ukrajinec Yehor měl v tomto ohledu poněkud ztíženou pozici, ale bylo zase zajímavé porovnat česká a ukrajinská rčení i idiomy.

Po obědě nás pak čekalo cca 5 km výstupu na Bílý kříž (aby nedošlo k mýlce – kopec je o něco málo nižší), což pro některé představovalo výzvu, zatímco pro jiné pouze utrakrátkou vycházku prakticky nezvlněným terénem. Samostatnou skupinu pak tvořil profesor Dybal, jehož hlava se čas od času blýskla v mlází, kde si hýčkal iluzi, že letos rostou.

Překonávání rekordu

Po večeři nás ještě čekala ruleta/tombola, ze které si zúčastnění měli odnést nějaké ty poživatiny. No a protože jsme nebyli ani na hasičském bále ani v průběhu losování nikdo nezhasnul, nejenom že se dostalo na všechny, ale dokonce ještě zbylo! Kdo chtěl rozšířit svou sbírku pochutin o nějaký ten zbylý kousek, musel ale něco předvést. První se odhodlal Yehor, který ve své rodné řeči recitoval Mrazíka, aby byl záhy nahrazen Lukášem a Vojtěchem, kteří předvedli tanec. Ovšem nejen tak ledajaký – střihli si spolu ploužák, po jehož shlédnutí by snad i Patrick Swayze pověsil svou kariéru na hřebík a dal se k jehovistům. Profesor Krchňák jim sice za odměnu musel slíbit lízátko navíc, ale určitě to stálo za to. Další Vojtěch pak bez zaváhání předvedl salto vzad, při kterém (skoro) lítaly kroksy a byl pomalu čas končit.

Druhý den ráno už na studenty čekala aktivita zcela poslední – napsat dopis svému budoucímu já, který bude doručen někdy na předmaturitním stužkovacím večírku. Mnozí jistě začínali optimisticky ve smyslu „Milá Jano, doufám, že už to všechno pěkně umíš a těšíš se na svou velkou chvíli“, zatímco další možná zvolili poněkud realističtější přístup typu „Karle, máme problém“, ale to se nikdo z nás pedagogů nedozvěděl – dopisy totiž nebyly určeny pro naše oči.

Nu a pak se jelo a jelo a jelo, až kde se vzal tu se vzal – Wigym. Blížilo se poledne a končilo první větší setkání prváků, se kterými se budeme na chodbách i učebnách potkávat další 4 roky. Ať se vám u nás líbí a nezapomeňte si to tady taky občas užít!

Petr Nezdařil