Oficiální plakát hry Macbeth, zdroj: ndm.cz

Divadelní tragédie Macbeth, další z legendárních děl Williama Shakespeara uvedených v Národním divadle moravskoslezském (NDM), byla zařazena do repertoáru divadla Jiřího Myrona premiérou 6. února. Před více než půl rokem jsem měl tu čest napsat recenzi na Sen noci svatojánské, asi nejslavnější autorovu komedii. Po nepříliš dlouhé době byla ostravská scéna obohacena o další Shakespearovu hru. A přestože je Macbeth tragédie, opravdovou tragédií se stal až v NDM.

Co že tyto dvě hry v ostravském podání spojuje? Jednoduše řečeno – upgrade jejich režiséra. Slovenský režisér Rastislav Ballek, pozván šéfem činohry NDM a režisérem Snu noci svatojánské Petrem Gáborem, se chopil příležitosti radikálně upravit hru na českém jevišti, možná s nadějí, že ostravský divák toho snese více než ten slovenský. Patrně ano, ale ne bez výjimky. Na prvním představení, stejně jako na veřejné generální zkoušce, několik návštěvníků opustilo hlediště a už se nevrátilo. Nemusela to být nutně reakce vypovídající o jejich názoru na zpracování hry, nicméně zmatené a vyděšené výrazy diváků o přestávce vypovídaly o mnohém.

Neskrytým záměrem režiséra bylo udělat ve hře chaos. Ten, ač nás provází v každodenním životě a člověku nezbývá než se ho naučit zvládat, byl zde spíše na škodu, neboť rozložil drama na spoustu náznaků a symbolů, které měly patrně divákovi dojít. Zmatek nejen ve scéně, zvucích, postavách, ale i kostýmech mátl obecenstvo natolik, že alespoň ze začátku šlo stěží vnímat děj tak, aby dával sebemenší smysl. Postavy zběsile běhající kolem točny, neprůstřelné vesty, šlechta pojídající popcorn a všudypřítomné pistole nejsou jediné moderní prvky vnesené do této renesanční divadelní hry. Pro člověka alespoň lehce se orientujícího v herním průmyslu mohly být zajímavé asociace s legendárními tituly počítačových her. Po dlouhém a tajemném intru, jako z akční střílečky Wolfenstein, přišlo pár minut hry Counter strike spojených s českou Mafií, následovaných zvuky legendární hry DOOM, což může být lehce překvapující, protože v Macbethovi se nevyskytují žádná zmutovaná monstra. Následné zákeřné a krvelačné vyvražďování už se nedá přirovnat k ničemu jinému než partii arkády Bulánci, paradoxně také doprovázené verši, naštěstí pro Shakespeara, v představení mnohem kvalitnějšími.

Snímek z představení Macbeth, zdroj: ndm.cz

Nejrušivějším elementem byly patrně současně vedené monology několika postav najednou. Přestože působily velice efektně, těžko publikum mohlo pochytit veškeré souvislosti plynoucí z jejich úst, a právě i z tohoto důvodu bylo občas poněkud těžší sledovat děj. I přes tento nedostatek, na rozdíl od Snu noci svatojánské, vynikly kvalitní herecké výkony, obzvláště tří půvabných čarodějnic ztvárněných Andreou Mohylovou, Petrou Lorencovou a Ladou Bělaškovou. Právě posledně jmenovaná si zahrála pověstnou Lady Macbeth, šílenou manželku Macbetha, jehož roli přijal skvělý Vladimír Polák.

Jako obvykle se ale všichni herci ve svých postavách vyžili a ztvárnili je tak realisticky, že se chvílemi zdálo, že se opravdu zbláznili. Třeba jim ale jen konečně došlo, v čem že to vlastně hrají.