Bonver aréna se už od šesti večer plnila lidmi, kterých díky vstupu zdarma nebylo málo. Našli jsme si strategické místo k sezení na tribuně vedle modrých laviček, odkud byl nejlepší možný výhled. U nedalekého výčepu Guinnesse se už tvořila řada a na plátnu nalevo od pódia se dokola přehrávala reklama, jak John Jameson zachránil Irsko před pruskou invazí roku 1807. Venku se mezitím už setmělo a pomalu zhasla i světla v aréně. Na pódiu se na úvod ukázala čtveřice slečen, které divákům předvedly irské tance v sympatickém podání. Rozhodli jsme se, že se ještě raději nepřipojíme, a v klidu jsme vyčkali na první kapelu dne, Dálach. Kdyby na začátku nepromluvili k publiku česky, vůbec by mě nenapadlo, že nejsou rodilí Irové. Jejich instrumentální skladby a písně zní jako to pravé ořechové, i když vlastně nemají v repertoáru žádný irský song a všechno, co hrají, je výhradně jejich tvorba.

Po první skupině jsme byli v nadšeném očekávání, co nám line-up přinese dál. Co jsme ale opravdu nečekali, byla následující kapela The Presidents. Přestože jsou rodilí Irčané, hudebně mají k zeleným kopcům daleko. Pokud Dálach mají všechny skladby své vlastní a originální, tak The Presidents hrají jen a pouze největších hity rockové hudby. Svůj koncert zahájili songem Sweet Home Alabama, která už sama o sobě byla kýč. Začali pak střídat skladby v tak nehorázném pořadí, že po One od U2 byli schopni zahrát Shipping Up To Boston od Dropkick Murphys, pokračovat s U2 a doplnit to AC DC. Samotné covery navíc svým hudebním výkonem prznili tak, že by měli mít nejlépe zákaz dělat koncerty. Po téhle podpásovce od pořadatelů jsme se rozhodli společně s mnoha dalšími posluchači zbytek jejich coverové frašky přečkat někde mimo doslech.

Když jsme se vrátili zpátky, vystřídali je už naštěstí Hermitage Green. Tato irská akustická folk rocková pětka nás okamžitě zaujala svým nenuceným stylem. Ve svých klidných, melodických a rytmicky dokonalých skladbách provedených akustickými kytarami, bodhránem a djembem příjemně vynikají vokály, které dodávají jejich hudbě osobitý charakter. Kapela nechala prostor i pro skvělou improvizaci, která byla publikem bouřlivě přijata. Díky nim byl snad tento večer takový, jaký jsme si představovali. A i sama skupina byla z publika nadšená, jak se sami vyjádřili na twitteru.

Když pomalu dozněly kytary a bubny a Hermitage Green se rozloučili, zbývala už jen jedna kapela. Při čekání jsem si všiml, že tu dneska je i chlápek, se kterým jsme se minulou sobotu potkali na punkovém koncertě Pipes & Pints. Ukázalo se, že má VIP lístky a zrovna se bavil s právě přicházejícími Selfish Murphy. Takže když mi zdviženými palci a šíleným úsměvem naznačil, že budou stát za to, nemohl jsem jinak než věřit. A vskutku, Selfish Murphy se s představením vůbec nepárali, naběhli na pódium a začali hned pěkně tvrdě. Co jiného byste od rumunské „shamrock & roll“ skupiny také mohli čekat. Na svém repertoáru mají energické a veselé irské písně, které zvou k tanci či zběsilému poskakování s rukama v kapsách. Tempo se zrychlovalo a přišly na řadu i takové srdcovky jako Johhny I Hardly Knew Ye nebo oblíbený Drunken Sailor. Po skoro hodinovém představení dohráli poslední song za uznaného potlesku těch, kteří ještě zvládli zvednout ruce.

Tím také skončil dnešní MEGA KONCERT a celý ostravský Irish Cultural Festival. Musím říct, že předčil moje očekávání, už jen proto, že jsem si z něj odnesl litr potu a EPčko Selfish Murphy, které po nás šetrně hodili. Pokud se tedy příští březen budete nudit nebo budete chtít zažít jedinečnou atmosféru, týden irské kultury v Ostravě je pro tu vás! Slán agat!