Archiv příspěvků 2011 – 2022

Na golfu mě fascinuje slušnost a ohleduplnost, říká Hana Pávková (část I. – život)

Paní profesorka na odpališti; foto: osobní archiv

Paní profesorka na odpališti; foto: osobní archiv

Každý z vás, studentů Wichterlova gymnázia, ji už určitě několikrát potkal na chodbě, ne-li ve vyučovacích hodinách. Dá se říct, že jejím revírem je druhé patro – kabinet biologie. Obor který učí, je pro ni zároveň koníčkem a vášní. Tou je i golf, který už několik let hraje spolu se svým manželem a rodinou. O kom je řeč? O paní profesorce Haně Pávkové, která Glossariu před pár týdny poskytla rozhovor. Ten se původně měl zaměřit pouze na její zálibu ve sportu s malým kulatým bílým míčkem, ale nakonec bylo její vyprávění tak obsáhlé a zajímavé, že jsme se rozhodli toto interview rozdělit na dvě části – život a golf.

Začali bychom takovou tradiční otázkou, něco o vás, kdy jste se narodila a odkud pocházíte?

(smích) To musím říct?

Můžete.

Pocházím z Klimkovic, kde jsem se narodila a žiju tam celý život v domečku se zahradou. Kdy jsem se narodila, to vám raději říkat nebudu (smích), i když teď se stárne pomaleji.

Jaké jste vystudovala gymnázium?

Vystudovala jsem gymnázium v Bílovci, kde byl obor všeobecný a matematický. Já studovala všeobecný a jak jsme vždycky říkali, my jsme byli ti normální, ne „kybernetici“. (smích) Nicméně nás učili stejní kantoři a neodpustili nám nic, i proto mi matematika nedělala problémy. Měla jsem opravdu dobrý základ. Velkou motivací pro mne byli také učitelé, a to jak z humanitních, tak přírodovědných předmětů.

A vysokou školu jste studovala kde?

Vysokou školu jsem dělala tady v Ostravě, ale původně jsem chtěla studovat zahradní architekturu. Podala jsem přihlášku na Zahradnickou fakultu v Lednici při Mendlově univerzitě (dnešní). Přijímačky jsem dělala z biologie, matematiky a dějin umění. Bohužel brali jen pět lidí asi ze sto dvaceti a ačkoliv jsem přijímačky udělala, přijata jsem nebyla. Řekla jsem si, že to zkusím příští rok znovu a že tento musím někde přežít.

A proč právě zahradní architektura?

Odmala jsem chtěla být zahradní architektkou. Velmi mě baví vymýšlet a tvořit zahrady, parky. Ona totiž zahradní architektura má svá specifika, je jiná než normální „klasická stavárna“. Když postavíte budovu, tak už tam moc zásadního zpravidla měnit nejde. Kdežto zahrada je dynamická, má mnoho podob nejen během jednoho roku, i během let. To znamená, že můžu pořád chodit a přesazovat, dosazovat, vystříhávat… V tom je právě úžasné kouzlo.

A jak to tedy dopadlo?

Fakulta tady v Ostravě otevírala učitelský obor biologie-matematika pro základní a střední školy. Přijali mě. Jeden z důvodů, proč jsem nakonec v Ostravě zůstala, byl i Vysokoškolský pěvecký sbor Ostravské univerzity, který vedl profesor Pivovarský. Tento soubor patřil mezi špičku nejen v republice, ale i ve světě. Odmalička jsem zpívala v různých seskupeních, hudbu mám velmi ráda. Na univerzitě jsem se dostala nejen mezi sborovou elitu, ale především mezi partu nadšenců a skvělých lidí.

Dal Vám sbor i něco mimo zpěv?

Ano, možnost poznat jiné země. Hned první rok jsme jeli na šíleně náročné turné po Španělsku, Francii, Německu a Švýcarsku, v době totality se málokdo normálně dostal za hranice státu. Navíc sbor reprezentoval republiku a vyhrával ceny po celém světě, takže jsem se díky zpívání dostala do Japonska, Brazílie, Mexika,…Na fakultě jsem tedy zůstala. A pak jsem tam také poznala svého muže a už to bylo definitivní.

Proč jste se tedy rozhodla studovat biologii?

Já myslím, že to jsou geny. Táta a vlastně celá jeho rodová větev jsou lidé, kteří mají co dočinění s přírodou. Ať to jsou zahradní architekti, zemědělští inženýři, učitelé přírodovědných oborů,… Vždycky jsem měla k přírodě blízko a fascinovala mě. Ale hlavně mě k tomu vedl a byl mým vzorem tatínek.

Co vás na té přírodě přitahuje?

Příroda mi přijde velmi zajímavá, dokonalá. A my lidé jí stále nerozumíme, je to výzva. Hrajeme si na pány tvorstva, ale příroda nás neustále něčím překvapuje a šokuje. A nakonec přijdete na to, jak je vše navzájem provázané a jak neskutečně všechno do sebe zapadá. To je podle mě fascinující. To je to slovo, které ten můj vztah k ní nejvíc vystihuje. A taky mi připadá, že je občas vděčnější, než když pracujete s lidmi (smích).

Kdy jste se tedy rozhodla, že budete učit, po prvním ročníku?

Ne, já jsem až do 5. ročníku tvrdila, že já v životě učit nebudu, já tedy ne! (smích) V prvním ročníku jsem jezdila zpívat po světě a užívala si studentského života (smích). V pátém ročníku jsem měla souvislou praxi, což znamenalo učit měsíc na základní škole, pak na střední škole, gymnáziu a učilišti, a já jsem najednou zjistila, že je to vlastně zábavné. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala hned po vysoké škole tady na naše gymnázium. Lépe se mi komunikuje se staršími dětmi.

A jak dlouho tady učíte?

Už to bude 25 let. No to bych tam asi nepsala. (smích) Neopustila jsem brány gymnázia, což možná není úplně tak dobře. Můj muž mi často říká: „Ty žiješ v inkubátoru. Máš kolem sebe bublinu – vzdělané a inteligentní kolegy a studenty. A reálný svět je někdy trochu jiný.“ Jsem tady ale spokojená (usmívá se)

A nemáte toho už dost?

Ne, baví mě to a možná to zní v dnešní době blbě, když řeknu, že jsem ráda učitelkou. Já vždycky říkám, že jsem jako Čachtická paní, protože z mladých saju. Ne krev, ale energii. Vlastně si pomáháme navzájem. Mladí kolem mne mě nutí neustrnout a jít dopředu – je tu nová technika, technologie, móda, kultura,…

Tato práce zkrátka není stereotyp.

Kdybych seděla někde sama v kanceláři s razítkem, tak jak bych přišla k tomu, co se teď poslouchá nebo čte, co je jak říkáte in? Právě lidé kolem mě nabíjí, obohacují a povzbuzují. A já jdu dál. Nutí mě žít a ne počítat kolik kloubů mě bolí. I to „stárnutí“ mi přijde milejší, život má náplň, dává smysl.

A nějaké negativum?

Jak jsem řekla to, co říkává můj muž: tvůj svět tak trochu ochranný inkubátor, ochrana proti blbosti! Například nedávno jsem byla nějakou dobu v nemocnici. Při nezávazných rozhovorech jsem byla společensky úplně mimo, protože nesleduji žádný seriál a skutečně nevím, která „celebrita“ se s kterou „celebritou“ zrovna rozvádí. Tohle já třeba naštěstí nezažívám.

Co vám tedy přináší Wichterlovo gymnázium?

Práci! (smích) Je pro mě životní nabíječkou. Pracuji mezi inteligentními lidmi. Ať to jsou kolegové, a to jsou nesmírně vzdělaní lidé nebo studenti. Musím se připravit na každou hodinu, podívat se na téma hodiny a i když danou látku učím léta pořád dokola, tak se vše mění. I ta biologie je dynamická. A hlavně každá třída je jiná.

V čem je jiná?

Každé třídě látku musíte podat jinak, některým pochopit trvá déle, jiní jsou zase bystřejší, zvídavější. Člověka hřeje u srdce, když se absolventi vrátí po letech zpět a děkují za dobrý základ, který jim pomohl na vysoké. To vše je velká motivace pro každého kantora. Nedokážu si představit dělat něco, co mě nebaví. Díky škole poznám spoustu zajímavých osobností mezi kolegy a studenty. Navíc je to i výzva, jak „študáky“ správně motivovat k práci, k tomu, aby se učili a hlavně aby prozřeli a pochopili. Nedovedu si představit, že bych chodila do práce jenom tak, odučila a řekla, že plži jsou nějací živočichové a nashledanou.

Jaká jste vy byla studentka, měla jste dobré známky a nemusela jste se moc učit?

(oddech) Na gymnáziu jsem se učit příliš nemusela, respektive jsem asi měla, ale neučila jsem se. Vždycky to nějak prošlo na vyznamenání – plus mínus nějaká dvojka. Jakmile jsem se však dostala na vysokou školu, tak jsem zjistila, že se učit neumím. Proto vám pořád dokola říkám – naučte se učit! Já jsem s tím měla z počátku na VŠ strašné problémy.

A v čem spočíval ten hlavní problém?

Nedokázala jsem si to srovnat. Samozřejmě, když člověk zatne zuby, tak pak všechno šlo, ale ten prvotní šok, první ročník byl pro mě strašlivý. Několikrát jsem končila, házela knížky z okna a podobně… Ale byl to můj problém, fakticky jsem se do té doby neučila, než mi docvaklo, že musím poctivě dělat. Stačilo najít správný přístup a bylo to dobré. Byly třeba takové obory, do kterých jsem se až tak bolestivě učit nemusela – botanika, moje láska.

Takhle to má většina studentů zde v prvním ročníku.

Já to chápu. Studenti přijdou ze základních škol a první ročník je pro ně strašně těžký, a proto říkám: „Naučte se učit.“ To je to nejdůležitější co si můžete odnést ze školy. To, jestli zapomenete nějaké plže, mlže, hlavonožce, to je úplně jedno, ale naučte se na sobě pracovat.

A jaký byl váš přechod na gymnázium?

Mně ten přechod nevadil, když začalo něco skřípat, tak jsem to rychle dotáhla. Ovšem na vysoké, tam toho na vás všichni naloží a nikdo vás nevodí za ručičku. Bylo to pro mě dost bolestivé zjištění a navíc jsem si stále říkala, že stejně půjdu za rok na architekturu, což nakonec stejně dopadlo jinak. Studentský život jsem si sice trochu zkomplikovala (smích), že jsem se vdala a měla dceru, ale doma jsem měla zázemí a školu dodělala.

Máte nějaký svůj vzor?

Myslíte učitele, nebo v životě?

V životě.

(zamýšlí se) Učitele řeknu určitě. To byl můj třídní na gymplu. Starý moudrý pán, češtinář, dějepisec a filozof. Dokázal s námi puberťáky citlivě manipulovat, četli jsme s ním básně, debatovali o životě, vymýšleli jsme spoustu sranda akcí atd. Jako člověk byl rovný a férový.

A třeba někdo z rodiny?

Vždycky jsem obdivovala životní postoj a moudrost mého otce. Zachovával si vždy chladnou hlavu, což se mi teda občas moc nedaří.

Co světově významné osoby, přírodovědci, vynálezci?

Třeba Richard Feynman, nositel Nobelovy ceny za fyziku. Byl to moudrý a veliký člověk, skvělý učitel. Doporučuji jeho úžasnou knihu „To snad nemyslíte vážně“. Za vše jeho citát: Pro ty, kteří neznají matematiku, je složité dostat se k takovým pocitům jako je krása, nejhlubší krása přírody… Pokud se chcete něco dozvědět o přírodě, oceňovat přírodu, je nutné rozumět jazyku, kterým mluví.” Otto Wichterle může být dalším vzorem. Pokud jste četli knihu, ve které jsou sepsány jeho vzpomínky, tak pochopíte, jak výjimečným člověkem byl. James Watson, objevitel struktury DNA. Bohdan Pomahač. To jsou všechno neuvěřitelní lidé.

Takže jednoho člověka ne?

To ne. Spíše si vážím takových schopných, čistých, vstřícných, hodných a milých lidí. Ne příliš sebevědomých, ale lidí, kteří chtějí, umí, dokáží a přitom se nevystavují nijak na obdiv. Líbí se mi taková ta lidská skromnost, schopnost, moudrost a pokora.

Dalo by se říct, že spíše než vzor máte takový model chování člověka?

Ano spíše tak.

A nějaké životní krédo nebo motto máte?

(zamýšlí se, smích) Zase mě zaskakujete. Taky asi ne. Určitě vím, co bych chtěla a co bych nechtěla. Jaká bych chtěla být a co nesnáším na sobě i na jiných. Být dobrý člověk, nebát se pohlédnout do zrcadla, být normální!

Jak normální?

Jak jsem řekla, být obyčejný dobrý člověk. Nemám ambice drát se za každou cenu do popředí, ale zase bych nesnesla stát někde v koutečku. Být sama sebou, to je taky hodně těžké.

Jsou za námi maturity, máte nějakou vzpomínku na tu svou?

Já jsem maturovala v úterý odpoledne, a jak jsem k maturitě šla, stále dokola jsem si v duchu zpívala písničku od Šlitra „Potkal potkan potkana“. Nemohla jsem se té smyčky zbavit, pořád mi ten potkan lítal hlavou. (smích) Pak jsem si říkala, že je to vnuknutí a že si třeba vytáhnu otázku na myši, hlodavce, ale ne, mým osudem byli kroužkovci, stejnou otázku jsem si vytáhla i na vysoké škole ze zoologie i u státnic.

Zaznamenala jste nějaký konkrétní dojem před a po maturitě?

Všichni nám pořád říkali, že to bude zkouška dospělosti. Když jsem to měla za sebou, tak mi to vůbec nedošlo. Čekala jsem, že budu nějak žasnout, ale bylo to divně normální. Až potom mi to všechno doběhlo. Člověku dojde, že to je teprve začátek.

Ale určitě byly nějaké oslavy, ne?

Týden po tom jsme měli na jižní Moravě „pařbu“ (smích). Bylo to trochu náročnější, protože byl blízko vinný sklípek. Nakonec si pro nás přijel třídní. Seděli jsme večer u ohně, byla dobrá náladička, kluci hráli na kytary a najednou se tam někdo zjevil – byl to třídní. Pravil, že nám chtěl jenom připomenout, že bychom si mohli další den přijít pro maturitní vysvědčení. Úplně jsme zapomněli, co se děje, jaký je den. A mobily nebyly. Měli jsme zkrátka velkou radost a důvod slavit.(smích)

Znamená to, že jste na gymplu měli dobrý kolektiv?

Ano. Měli jsme skvělou partu, takže jsme se potom hodně těžce loučili, dodnes se často scházíme.

Kromě biologie jste maturovala ještě z čeho?

Z češtiny, ruštiny a matematiky.

A známky prozradíte?

Měla jsem dvě dvojky a dvě jedničky. Z češtiny a z biologie jsem měla jedničky a z ruštiny a matematiky dvojku.

Liší se v této době přístup studentů od doby, kdy jste tady začala učit?

Říká mi to hodně laiků, kteří se nepohybují ve školství. Ti si myslí, že jsou ti studenti horší, ale není to tak. Jsou to pořád děti, takže jsou úplně stejní. Jen mi vadí, že se mnozí více smiřují s průměrností s šedí. To je špatně.

Ale doba přece jen jiná je.

Pravda. Máme mobily, data projektory, nemáme už všelijaké strašlivé promítačky a další věci, ale děti jsou děti a práce je stejná.

Dobře, ale porevoluční rozdíl tady musí být, nemyslíte?

Máte pravdu. Připadá mi trochu, že se vytratilo takové to nadšení, které tady bylo po revoluci mezi studenty a kantory, když se všechno ve společnosti najednou uvolnilo. Když se za socialismu nesmělo dít spoustu věcí, po revoluci jsme si proto mnohého nesmírně vážili. Zdá se mi, že dnešní děti, které sem přicházejí, ale možná i kolegové, berou spoustu věcí automaticky. Dnes už dokážu srovnat, jak se vše za těch x let vyvíjelo a vypracovalo. Gympl je krásný, opravený a vybavený, úroveň vzdělávání vysoká. Ale…

A co vám konkrétně chybí?

Chybí mi tady trošku taková ta studentská recese, intenzivnější studentský život, bývalo tu spousta nápadů, růžové dny, červené dny, větší aktivita směrem ke škole, větší zapojení do dění ve škole, větší sounáležitost, pýcha ze vzdělání,bližší soužití mezi kantorem a žákem. Třeba i takové „srandičky“ z kantorů. Myslím inteligentní srandu. Jako to, co dnes předvádí maturanti na posledním zvonění. Máme tady chytré a schopné studenty, ale ten studentský aktivní život se mi zdá trochu pokulhává.

A úroveň školy?

Tahle škola si vysoký standard udržela. Vždycky to byla výborná škola, laťku nikdy nesnížila a pořád drží základ klasického gymplu, širokého spektra vzdělávání. To si myslím, že je dobře. Pořád je zde primární vzdělání a výchova.

Výchova v čem?

Aby od nás odcházeli slušní, dobří, schopní a chytří lidé. To je cílem. Říká se, že mládež je zkažená, že to by si za nás nedovolili to, co dnes, ale záleží na nás, co jim dovolíme a jak je vedeme a kam je směrujeme.

A rozdíl ze strany rodičů?

Možná je z jejich strany občas větší nesoudnost, protože své děti vidí z domu jinak, než je vidíme my ve škole. Ale to bylo asi vždycky. Faktem je, že postavení učitelů ve společnosti a ocenění hodnoty vzdělání je v naší zemi nedobré, ale to je jiná kapitola

V čem konkrétně?

U nás někteří lidé veřejně vystupují v médiích s tím, že jsou pyšní na to, že třeba nikdy neuměli matematiku nebo měli špatnou známku z chování, několikrát propadli a museli opakovat. To se u nás dneska začíná považovat za normu, možná i přednost. Hrůza! Národ si neváží vzdělání a začíná blbnout!

Čeho si dokážete vážit na studentech?

Teď nevím. (zamyšlenost). Samozřejmě z mého pohledu pokud jsou pracovití. Každý má něco jedinečného, něco svého. Nesnáším, když je někdo amorální – podvody, podrazy, zákeřné chování. Mnohem raději mám někoho, kdo si všechny známky svou snahou a pílí zaslouží, nebojí se postavit se problémům čelem, je poctivým člověkem. Tohle je pro mě asi podstatnější. Samozřejmě pokud je to nějaký můj biologický talent, tak si ho táhnu k sobě (smích). Jak říkám: některé plže, mlže můžete zapomenout, ale když odejdete z gymnázia, tak z vás musí být plnohodnotní lidé. Morální rovnost, vzdělání a pracovitost jsou dobrou vstupenkou pro život.

 pokračování již brzy…

Tagged as: , , , , , , , , , , , , ,

Přidejte svůj komentář

Please note: comment moderation is enabled and may delay your comment. There is no need to resubmit your comment.