A když už srdce, tak pravé. Autorem je Petra Mikolajková.

Láska se netýká jen poetů, básníků, jiných umělců, aristokratů, bojovníků proti konvencím a románových postav. Zamilovat se může každý, každý, včetně mediků. Biologové Wichterlova gymnázia snad prominou…

Jestliže prochází láska žaludkem,
poté zajisté i střevy,
řiďme se zdravým úsudkem,
nemohou vstřebat ji cévy.

A proč by mělo srdce být,
pravým lásky orgánem?
Bije, ovšem nějaký cit?
Proč nemilovat hltanem…

Amorův šíp zasáhl má játra,
každý funkční receptor po tobě pátrá,
ledviny nestíhají filtrovat krev,
nejím a netrávím, bolest a řev.

Přicházím o vápník, ach, moje kosti,
železo rezne mi. Je to jen k zlosti!
Hořčík mi dochází v závalu stresu,
pouze pravá plíce pracuje – a to v pressu.

Vlasy mi padají, má duše chřadne,
tepny se ucpou, žíly – to snad ne!
Sílu už má snad jen poslední sval,
jediný o tebe celou dobu stál.

Má láska k tobě je příčinou zhouby,
čelistmi nehýbu, odešly mi klouby.
Jak struny kytary praskají vazy,
mé zuby zužují zas zubní kazy.

Z hlasivek dávno již nevyšel hlas,
obličej plný mám obrovských vrás.
Bez polibků tvých mi praskají rty,
uvědom si, že za to můžeš jen ty.

Zamilován jsem až po orgány sluchu,
pro citu neznalé, je to až k uchu.
Ty ovšem zhořklas mi jako žluč,
nikdy má nebudeš, neboť jsi fuč.