Zdroj: http://www.brucewardphotos.com/

Skoro každý den stepovala několik vteřin před zamčenými dveřmi a šmátrala ve své objemné tašce, snažila se je najít. Místo toho zjišťovala, co tam má za poklady, starou naměklou mandarinku, účtenky, nepíšící propisky a klíče pořád nikde. Konečně, tady jsou. Obratným pohybem otevřela a chystala se je položit na skříňku hned vedle dveří, ale ruka se zastavila v polovině pohybu jako zamrzlý kapr uprostřed rybníka. Celý dům byl promrzlý až k základům. Nemohla se ani nadechnout, jak jí z toho pohledu na její byt zaskočila studená hořká slina.

Oni mi vykradli byt! Ale kdo oni? Krucinál, jak to mám asi vědět. Byla úplně zmatená a rozlícená, asi tak jako když spadne mládě supa z hnízda přímo do nepřílišně vonící kaluže. Co teď?  Volat rodičům. Pěkná blbost, co by jí asi řekli, zcela určitě nějakou užitečnou radu, jako vždy. Otočila se a znovu nasedla do auta. Ještě nevěděla ani kam vlastně jede. Z rádia se ozývaly koledy a ona seděla jako přivařená, ruce pevně svírající volant a slzy na krajíčku. V takových situacích do sebe vždy ládovala tuny čokolády nebo cokoli, co bylo po ruce. Teď neměla nic. Chvíli naslouchala povědomému hlasu z rádia, právě jí oznámil, že je Štědrý den. V tom pracovním shonu si to ani neuvědomila. Vždyť ani nemá žádné dárky, ale stejně dárky… pro koho asi tak? Sama pro sebe? Hlavou jí projela nepříjemná myšlenka, že je vlastně zcela opuštěná. Všichni někoho mají, jen ona pořád nikoho. Nakonec to nikdy nevyšlo. S tím posledním, Radkem, se rozešla přesně před rokem. Byly to ty nejhorší Vánoce jaké kdy zažila a tyhle usilovaly o stříbrnou…

Začalo hustě pršet a z podvečerní tmy se vynořila mlha. Netušila, kde se zapínají mlhovky, kdysi jí to někdo ukazoval, ale mlhu na cestách často nepotkávala. To ji přinutilo jet pomalu, tak pomalu, že ani z tachometru jejího rozpadajícího se Peugeota nebylo jasné, jestli stojí, nebo jede. Ze zpětného zrcátka na ni zářily nervózní reflektory aut, které za ní vytvořili kolonu. Neštvalo ji to, normálně by byla smutná, že kvůli svým technickým neschopnostem zdržuje ostatní, ale teď jí to bylo úplně jedno. Říkala si, že alespoň na Vánoce si může dovolit být sebestředná…

Konečně je v nějakém městě, ale jeho název kvůli mlze nedokázala určit. Čím víc se dostávala do centra, tím byla mlha řidší a řidší, už mohla dokonce rozeznávat obchody kolem cesty. La pâtisserie. La pharmacie. La bijouterie. Le marchard de vin. Samovolně překládala jejich názvy do francouzštiny a ani nevěděla, proč to vlastně dělá, ale cítila, že ji to alespoň trochu uklidňuje. Možná to byl její parfém Chanel č.5, jehož jasmínově-vanilkovou vůni teď vnímala zřetelněji… Jediné volné parkovací místo obsadila právě se svým Peugeotem. Restaurace U Závinu, svítilo se tam. Klika byla studená, to jí připomnělo její promrzlý byt. Otřepala se, pozorný pozorovatel by to možná mohl považovat za jakýsi typ záchvatu. A on to i nějaký byl – záchvat na kost promrzlého člověka, který netuší, kde je, a kterému ein Ungeziefer vykradl byt.

Obsluha byla nahloučena za barem a vesele tlachala. Jediný host. Kdykoli jindy by si sedla do nějakého z dalších dvaceti volných boxů, ale napadlo ji, že se musí vnitřně překonat, vyrazila směrem k němu. Pozdravila tiše, skoro tak tiše, že se to málem v povyku číšníků a číšnic ztratilo. Jako odpověď dostala rezignované kývnutí hlavou. „Ten na tom taky asi nebude zrovna nejlíp”, pomyslela si. Ze stojánku vzala podtácek pod půllitr a nervózně si s ním pohrávala a až po několika desítkách sekund se odhodlala k otázce „Jak se máte?”. Vzápětí si uvědomila, jakou řekla hloupost. Jak by se asi mohl cítit člověk, který sedí 24. prosince v zapadlé prázdné restauraci…  Ale i tato zdánlivě blbá otázka se zakořenila a za chvíli šly spatřit klíčky vzájemné komunikace. Dozvěděla se, že jej předevčírem vyhodili z práce, zemřel mu tatínek a je doma sám, protože manželka je na dvouleté pracovní cestě v Maroku. Popovídala mu o svém vydrancovaném bytě, problémech v práci a dalších nesnázích, které ji potkaly. Dvě diametrálně odlišné skupinky lidí strávily Vánoce ve stejné místnosti. Jedna v průběhu neustálého záchvatu smíchu a druhá v rauši pomlouvání nespravedlnosti světa a rozjímání nad tím, jaké by to bylo, kdyby…

Copak potřebujeme kilogramy cukroví a velkolepé dary pečlivě zabalené v balicím papíru, abychom hezky prožili jeden z nejkouzelnějších večerů v roce? Nestačí se jen rozhlédnout kolem sebe a udělat krok ve vlastním nitru?