Každým rokem probíhá mezi absolventy Janáčkovy konzervatoře a gymnázia v Ostravě (JKGO) „klání”, kdo si v rámci svého absloventského koncertu zahraje s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Právě tento koncert nazvaný „Mladé talenty s JFO” jsme mohli shlédnout 6.3.2015 v DMKO, sídle Janáčkovy filharmonie. Po třech společných zkouškách zde představil každý ze šesti vybraných nejlepších hráčů část svého absloventského repertoátu.

Janáčkova filharmonie Ostrava, zdroj: ceskatelevize.cz

První část koncertu zahájil hornista Petr Kozel, v jehož podání bylo možno slyšet Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta. Oblíbena je zejména jeho poslední část, rondo, která svým fanfárovým charakterem představila typický zvuk a sílu tohoto původně loveckého nástroje. Následovala svižná úprava pódia, která se za celý večer konala ještě několikrát, a to díky velikostem a nepříliš veliké obvyklosti nástrojů. Byli jsme svědky premiéry orchestrální verze skladby pro cimbál od současného skladatele a cimbalisty Daniela Skály. Autor je shodou okolností i pedagogem Gabriely Jílkové, jež tuto skladbu publiku přednesla. Jelikož se jedná o skladbu ze skladatelova raného období, nešlo již o premiéru v pravém slova smyslu, protože skladba již na veřejnosti hrána byla, ale až zde s komorním orchestrem. Pokud bychom hledali něco, v čem by se tento Koncert pro cimbál a komorní orchestr měl shodovat s již uvedeným koncertem Mozartovým, byla by to sonátová forma – to je ovšem asi jediné. I pro mé neodborného ucho je z poslechu patrné, že tato skladba vznikla o více než dvě století později. Osobně jsou pro mě Skálovy kompozice těžce uchopitelné – nedá se jim upřít originální zpracování, jsou značně fragmentarizované a oplývají četnými změnami rytmu. Ty se staly oříškem i pro profesionální orchestr, ovšem jeho závěrečné rozlousknutí přispělo ke skvělému zážitku. Tomáš Vrána a jeho sólový klavír nás vrátil opět do období klasicismu. Pro něj tento koncert nebyl zdaleka prvním, kde by si zahrál spolu s orchestrem za zády, vystoupil také například s Českou filharmonií. Tentokrát rozezněl struny svého nástroje dvěma částmi z Beethovenova Koncertu pro klavír a orchestr č. 4 G dur.

Po přestávce se tolik sledovaného místa před orchestrem zhostil Jakub Halata, který nacvičil skladbu Jana Kučery, The Joker, která je dnes známá po celém světě. Sám autor o ní píše: „Hravost nade vše. Smysl pro humor. Sebeironie. Nevážnost. Rarášek v tvé mysli. Fair play je samozřejmostí. To je Joker. Tvůj Joker…” Trubka je nástroj, jehož zvuk neměl rád kupříkladu Mozart, já jsem jej také nijak zvlášť nevyhledával, ovšem až do tohoto koncertu. Velice mile mě to překvapilo. Uvědomil jsem si, že trubka je krásný nástroj, když s ní pracuje talentovaný a cvičený dech. Svou harfu před orchestr dotáhla i Karolína Blažková, jediná studující harfenistka Janáčkovy konzervatoře, která zde, jako jediná přímo dotykem strun svými prsty, interpretovala dva Tance pro harfu a smyčce francouzského skladatele Claude Debussyho. Koncert uzavřel Tomáš Vrána, který navázal na královský nástroj se svým saxofonem. Pokud bychom pořádali soutěž o největší míru uvolněnosti, měli bychom jasného vítěze. Tentokrát ze svého nástroje vyloudil uchu lahodící třídílnou suitu Scaramouche Dauria Milhauda, jejíž optimistická a hravá nálada ovlivnila mou mysl po celý zbytek večera.

Celkově bylo představení skvěle koncepčně připraveno, nenašli byste chvíli pro nudný povzdech. Vždy bylo co poslouchat nebo se na něco dívat (pokud nemáte rádi hudbu, minimálně na další posluchače zápasící s kašlem a rýmou, nebylo o ně nouze). Vhodně a příjemně rozčleněný program konfrontující skladatele z různých časových období a také báječné výkony absolventů vytvořily mozaiku skutečně obdivuhodnou, netradiční duševní pohlazení. Nestává se moc často vidět například cimbál, který je spíše spjatý s non-artificiální hudbou (ale i to se postupně mění), v kuželu světla před orchestrem…

Celým koncertem provázela hbitá taktovka Petra Šumníka.