Poezie by se měla oslavovat. A když už ne každý den vzpomínkou, přečtením nebo napsáním byť i kratičké básničky, tak minimálně na svátek poezie, tedy její světový den, který se již od roku 1999 slaví pokaždé 21. března. Prózo, ustup tedy, prosím, aspoň dnes, a nech všechny básně a básničky, verše a rýmy, strofy i písničky vystoupit z hlíny.

Ku příležitosti oslav tohoto významného dne si přečtěte báseň napsanou jako poctu všem anarchistům a buřičům, zejména tomu jednomu k srdci přirostlému.

Vladimíre, Petře

Až pěsti zaťaté udeří,
budou bít jednotně, silou,
budou bít do prsou, do hrudí,
budou hrát píseň starobylou:

„Stejně jak v Praze pod koněm,
my pod tankem stát budem,
někteří kolem něj a někteří v něm.
Až přestanem rdít se studem.

Stejně jak v Praze pod radnicí,
my pod naší věží stát budem,
papaláše sledovat letící.
Až přestanem rdít se studem.

Tak jak vy na mostě Karlově,
my na Sýkorově stát budem,
a všichni se sejdem na hřbitově.
To přestanem rdít se studem.

Až zas vy v Praze podzemní dráhu,
my zrovna pod zemí dny trávit budem,
ve svalech síla, v duši smrt, vrahu.
Vy začnete rdít se studem.“

Každý proto slova tas,
nechť je slyšet davu hlas.

Ilustrační fotka, zdroj: Wikimedia Commons