Zdroj: wikimedia.org

Je třeba zachytit moment
a někdy se do řeky vřítit,
vždyť mlčí každičký oponent,
když Woolfová snaží se vcítit.

Co tvoříš Virginie, má milá,
ani nevíme, kde jsi to shnila,
ani nevíme, co jsi chtěla říct,
my Češi tě totiž neumíme číst.

Vše skoncováno skor před třičtvrt stoletím,
býti slepým orlem, jen tak to přeci nepřeletím.

Povídku jak ty pokusit se napsat, jaká troufalost to je,
prosím znalé za odpuštění, to ona kdáká, nezralost moje!

Leží zde jak lazar před návštěvou. A staví se On vůbec? Na vybraném místě vyplňuje prázdnotu špinavé šedavé podlahy. Kolik lidí po ní jen za ta léta prošlo a co se jim honilo hlavou, kolik dětských kolínek zde obtisklo svůj tvar, kolik kočárků se pokusilo vyhloubit alespoň malou říčku, vždyť kolikrát tyto chladné kameny okusily nakyslou chuť? Všechna čísla s exponenty jsou pro naše úvahy krátká a toho, který tam na zemi tak dlouho leží a mlčí, to už přece jen tak nepoloží. Nemlčí? Co říká, když nemluví a nemlčí…? Jsme pro něj vzduch a přítěž, proto si s námi nepovídá. Nemá zájem.

…lová stanice Cheb. Pravidelný odje… Slečna B. se právě vrací z jednání, které dopadlo fiaskem. Již od rána jí nebylo do zpěvu, budík nesebral dost odvahy na rušení jejího spánku, raději tedy mlčel. Cítila, že nerozumí světu, lidem okolo, všemu, co se děje a zároveň svět nerozumí jí. Tento pocit se projevoval střídavě, někdy byla jeho přítomnost zcela neviditelná, ovšem v této chvíli se právě, plna myšlenek, odlepovala ode dna deprese. Nespokojenost a rozčarovanost ovlivnila všechny části jejího, již obvykle rozechvělého, těla.

Šlápla na něj, na chvíli zkroucen, ale leží dál. Bolest, kterou prožíval se na vteřinu ozvala v okruhu několika dlaždic, ti vnímavější se otočili spíše jen tak ze zvyku a ihned se vrátili zpět do studnic svých myšlenek, k rozečtené větě v knize či novinách. Slečna B. pokračuje dál a ani se neohlíží, je již daleko. Proč také, vždyť šlápla jen na… Spí dál na dlaždicích, ovšem necítí jen vlastní bolest, nýbrž i zármutek ostatních, když dýchá vzduch prosycený zoufalstvím, spěchem a beznadějí. Musí snést pobavené i znechucené pohledy kolemjdoucích. Naprostý nezájem a zmatek.

Už zde leží několik hodin, sleduje pohyby lidí, za tu chvíli jistě poznal, co jsou zač. Jen kdyby tak měl duši, mohl by to vše uplatnit – ale co když jí má? I kdyby. Nikdo to nikdy nezjistí, nikoho to totiž nezajímá. Čeká jej jen jedno – hromadný pohřeb v zájmu lidstva – jako pohřební píseň a projev úcty – hlášení o zpoždění a účast mu projevující nenávistné a otrávené pohledy čekajících cestujících. Tak přecejen přišel. Jen On jej sebral a doprovodil do ráje mezi ostatní smetí, onen kaštanově hnědý obal od karamelových sušenek.

K památce Virginie Woolfové, britské spisovatelky, která
před 74 lety ukončila svůj život skokem do řeky Ouse.