Die Stimmen meiner Schatten, zdroj: facebook.com

Temná zákoutí průmyslového komplexu Dolních Vítkovic. Lampy a osvětlení vrhají ostré stíny, které vás doprovází na každém kroku. Ponurá, šedá zima, která provází jednotvárná ranní vstávání do školy. Všechny tyto motivy se mi honily hlavou, když jsem poslední dubnový čtvrtek večer seděl v promítacím sále a sledoval amatérský německý film Die Stimmen Meiner Schatten („Hlasy mých stínů“). Tento krátký snímek mě svou atmosférou okamžitě vtáhl do děje. Studenti Ostravské univerzity, se kterými jsem se před představení dal do řeči, se na plátně rázem ze dvou kamarádů proměnili na schizofrenika, kterého hlasy v hlavě nabádají k hrozivým věcem, a jeho psychiatra, který ho dunivým hlasem uvádí do hypnotických snů. Film mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl dát do kontaktu s jeho režisérem, příjemným chlapíkem Marcusem Bittererem, aby mi o filmu a o sobě řekl něco více.

Zdravím, Marcusi! Mohl bys nám o sobě něco povědět?

Marcus Bitterer, zdroj: facebook.com

Ahoj! Nejprve co se týče mojí kariéry, je hodně různorodá. Začal jsem pracovat jako archeolog. Pracoval jsem různě po Evropě a byl jsem i v severní Africe. Dá se říct, že jsem vedl docela jednoduchý život. Chtěl jsem však mít v životě nějakou perspektivu, jako archeolog jsem jednoduše dodělal projekt a čekal na další a tak pořád dokola. S archeologií jsem tedy skončil a dal se na studium antropologie a politologie na Diplomatické akademii ve Vídni a nechal jsem se zaškolit jako diplomat. Život od té chvíle už tak bezstarostný nebyl. Bylo to pro mě jako pracovat v továrně z Chaplinovy Moderní doby. Velká továrna, anonymní prostředí, nikde nevidíte výsledek své práce, který je hned pohlcen touto institucí. Nemám prostě rád monotónní práci. Potřebuji mít bezprostřední výsledky, nějakou zpětnou vazbu. Odešel jsem tedy z diplomacie a přihlásil jsem se jako lektor na Vídeňské univerzitě. Tam jsem zjistil, že posílají lidi učit do zahraničí a řekl jsem si, že přesně tohle je pro mě. Žádné hranice jako v diplomacii, ale pořád možnost poznávat nové věci. Kromě toho, že střídám zaměstnání, jako někteří střídají milenky, také rád cestuji. Měsíce na cestě a tisíce kilometrů od domova, s batohem na zádech, objevovat nová místa, přesně to mě inspiruje!

Co vlastně děláš v Ostravě?

Co že tu vlastně dělám? Především učím němčinu a politologii/dějiny na Ostravské univerzitě. Mám rád umění a divadlo. I v češtině, které jsem ale zprvu vůbec nerozuměl a pořád s ní mám problémy. Píši také povídky a snažím se dokončit svou knihu. Ostravu mám rád. Přiznám se, když jsem sem poprvé přijel, pomyslel jsem si, kam jsem to proboha dostal. A to jsem naštěstí vystoupil na Svinově, ne na Hlavním nádraží! Pocházím z Vídně, kde je všechno uklizené a čisté. Asi jsem se do Ostravy časem zamiloval – ve Vídni to ale neříkejte! Mám rád zdejší lidi, nejsou tak zkažení městem jako ve Vídni. A rozhodně se mi líbí zdejší atmosféra, hlavně v zimě!

Tvým posledním projektem je krátký film, thriller Die Stimmen meiner Schatten. Co tě k tomuto kousku inspirovalo? Má snad Ostrava tak temnou atmosféru?

Nápad na tenhle film jsem vlastně dostal, když jsem ležel ve vaně. Vlastně všechny své nápady většinou dostávám ve vaně nebo ve sprše. Některé části filmu jsem odvodil ze svého života nebo mých snů. Chtěl jsem udělat film, který by neměl jednoznačný konec. *spolier* Byl to snad on, kdo ho zabil, nebo dívka v jeho hlavě, která mu našeptává myšlenky? Obě možnosti mohou být pravda. Záleží jen na vás, kterou si vyberete. Přirozeně, město pro mě byla největší inspirace. Smog, který v zimě visí nad ulicemi. Jaký film byste pod takovým vlivem chtěli udělat? Jsem vcelku bezstarostný člověk, jen málokdy mívám deprese. Měl jsem tedy příležitost užít si pár temných chvilek. Vždy ale vím, jak se z nich dostat.

Jak probíhalo natáčení?

Natáčení trvalo zhruba půl roku. Snímek byl součástí semináře „německý film“. V rámci semináře se měly původně jen pouštět filmy a diskutovat se o nich. Když jsem zde však začal učit, rozhodl jsem se vzít věci do vlastních rukou a udělat z toho opravdový „filmový seminář“. Neměli jsme žádný rozpočet, musel jsem tedy dohlédnout na to, ať z projektu získáme jen to nejlepší. S Bennym, který hraje hlavní roli, se skvěle pracovalo. Je to zábavný chlapík s přirozeně bohatou mimikou. Trvalo nám docela dlouho vytvořit postavu, která je od něj tak odlišná. A až se budete na film koukat, pamatujte prosím, že je nízkorozpočtový. Jen ať své očekávání držíte na uzdě.

Řekl jsi, že učíš němčinu. Pro mnohé je němčina složitý jazyk. Máš nějaké tipy, jak se ji rychleji naučit?

Němčina je těžký jazyk, ale když ji porovnáte s ostatními jazyky, je docela průměrná. Němčina je z velké míry logická, což je ze začátku velká výhoda. Učit se německy je jako učit se hrát fotbal. Prostě hrajte každý den a dříve nebo později budete mistři. Buďte němčinou pravidelně konfrontování a výsledek přijde mnohem rychleji, než byste čekali!.

Jak to s tebou teď vůbec vypadá? Nějaké nové projekty do budoucna?

V květnu nejspíše zanechám práce lektora (znova). Pro teď se vrátím zpátky do Vídně a budu pokračovat ve svém studiu na univerzitě. Možná začnu učit někde jinde, možná v jiné zemi. Láká mě Francie. Míval jsem přítelkyní z Paříže, teď žije v Šanghaji, takhle je to asi nejlepší (smích). Nebo bych možná zkusil Japonsko.

A na závěr – chtěl bys něco vzkázat všem našim studentům, kteří čtou tento článek?

Chtěl bych vzkázat dvě věci. Zaprvé, vždycky dokončete, co začnete. A zadruhé, neberte sami sebe příliš vážně! Servus!

Zaujal vás tento film? Podívejte se na jeho plnou verzi s anglickými titulky na YouTube!