„Ohrožení je stav, kdy dochází ke změně bezpečného stavu vlivem vnějšího či vnitřního nebezpečí na nový stav, ve kterém hrozí změna současného stavu do nového.“ Tolik slovníková definice. Co nás ohrožuje? Je Evropa ve vážném ohrožení? Je v sázce naše budoucnost? Zajímají vůbec dnešní politiky bezpečnostní rizika, kterým je vystavena naše civilizace? Na tyto otázky se pokusil alegoricky odpovědět ve své slohové práci Jan Albrecht. Pro úplnost: téma práce – Kde lišky dávají dobrou noc, slohový útvar – líčení.

A najednou je docela tma. Jeden by čekal, že jeho nitro naplní klid, který mu dovolí na pár sladkých hodin zavřít oči. Ale může čekat a čekat, a nedočká se. Leží v posteli, avšak do jeho krve se vyplavuje adrenalin. Zírá do stropu a nepřipustí si, jak mizerný je teď ten potemnělý svět za rozvrzaným oknem ložnice. Starší možná dohráli hru bingo a napumpováni prášky pro sladký spánek teď docela spokojeně dřímou. Hluší k vábnému volání noci, hluší k zběsilému štěkotu psů a hluší k tichému hlásku, který zvěstuje páchat zlo. A dobře dělají, když dřímou a sní o prázdných nočních ulicích doby dávno minulé. Kdyby jen viděli, kdyby jen věděli…

S tmou se stíny cítí neviditelné. Protože jsou. A ty dvě policejní hlídky, které je mají zastavit, je těžko udrží na uzdě. A tak se stíny množí a množí. Vylézají ze svých doupat jako vypelichané krysy, které se za dne bojí na světlo. Byly dětmi, byly dospělými, a teď jsou jen stíny, stíny vlastních omylů. Hysterický smích se ozývá z každého rohu. Každé druhé křoví se tváří, jako by použité stříkačky byly jeho plodem, dusivý pach toluenu škrábe v nose i ústech a pohledy mdlých očí zpod šedých kapucí říkají nemálo o kudlách, krvi a utrpení. A jeden by se sám sebe ptal, co že ho táhlo do té zkažené doby.

Kde je ten půvab, krása a vášeň, o kterých ta uslintaná ústa všech těch kreatur tak nezastavitelně žvaní?

Sype se sklo. Spánek všech, kdo mají to štěstí a usnuli, nenávratně prořízl zvuk ječícího alarmu. Auto, nebo výloha zlatnictví? Princip je pokaždé stejný. Z oken se ozývá pláč batolat, stíny se smějí, ale zní to úplně stejně – hystericky. Úsvit je ještě daleko, ale policejní sirény přivážejí ráno. Stíny jako by se rozplynuly, jen aby s dalším soumrakem přišly znovu.

A jeden by zůstal sám, uprostřed.