Když jsem ještě chodil spát hned po večerníčku, býval jsem myšlenkami vždy úplně jinde, než bych měl. Neustále ve svém snovém světě, v němž by se člověk ztratil i s mapou a kompasem. Já se v něm však toulal dobrovolně, neboť skutečnost okolo mě mě nebavila. Jednou se mi ale má nepozornost přecijen vymstila.

Druhá třída základní školy. Většina děcek ve třídě mi připadala jako ztělesnění zla. Posměch a urážky, víc snad nikoho ani nezajímalo. Navíc vyučování mě stále nudilo svou primitivní látkou. Jen úterky byly fajn, chodili jsme totiž s paní učitelkou na bazén. Bohužel teď je právě to plavání mou nejhorší vzpomínkou na dětství.

Zasněn, nevnímaje svět okolo sebe, stojím před vstupem do vody ve sprchách chlapeckých šaten, abych se zahřál. Když už tam jsem příliš dlouho, omotám kolem pasu ručník a elegantním krokem si to mířím k bazénu. Všichni spolužáci již dávno plavou a cákají na sebe. Poslední na suchu. Neztrácím proto čas, s basketbalistickou přesností odhazuji ručník na lehátka a nořím se pomalu kotníky do vody. A v tu chvíli se to pokazilo.

„Šimone, kde máš plavky?“ vykřikla Markéta, ta nejhorší z nejhorších.

„Do řitě!“ vyhrkl jsem jedinou nadávku, kterou jsem tehdy znal, a pohledem se přesvědčil o obnažení mého osmiletého přirození.

„Do prdele!“ obohatila paní učitelka mou slovní zásobu, když zřela vylekané tváře mladých nevinných dívek s Markétou v čele.

Můj osud je zpečetěn, již s tím nic neudělám. Navždy budu tím, který se zjevil v rouše Adamově a připravil tak o nevinnost devět spolužaček.

Utíkal jsem zpět do šaten, které mi navíc naštvaná paní instruktorka odmítala odemknout. Už ani nevím proč, ale nakonec ji paní učitelka přesvědčila.

Dnes je ze mě sebevědomý muž, ačkoli se tento trapas jistě značně podepsal na vývoji mé osobnosti. A také vím, že není dobré myslet neustále na blbosti, nikdy totiž nemáte tušení, kam až to může zajít – například k nechtěnému obnažení před celým porubským koupalištěm.

ilustrační obrázek: Michelangelo – Stvoření Adama, zdroj: www.wikimedia.org