Klavíristka Zoe Rahman|foto: http://www.zoerahman.com

Bylo to v roce 2007, tehdy mi bylo pouhých devět let. Nastalo ono osudné setkání. Jak k tomu vůbec došlo? Mělo se to stát? Kdo stojí za touto záhadou? Začal školní rok 2007/2008, nastupovala jsem do 3. třídy ZŠ. Výskot dětí se šířil po celé budově ústavu, protože si všichni říkali, jak prožili uplynulé dva měsíce volna. Jenom jedna osoba byla duchem nepřítomna. Tou bytostí jsem byla já, neboť jsem věděla, co mě odpoledne čeká.
První školní den uběhl rychle jako voda a já celá roztřesená strachem stála před blýskajícími se dveřmi. Měla jsem strach je otevřít. Nevím, co mě tam čeká. Nakonec jsem se odvážila a otevřela dveře. Viděla jsem úsměv od ucha k uchu. Ucítila jsem to milé a teplé objetí dané místnosti, které mě po otevření vrat zasáhlo. „Vítej, holčičko,“ přerušila mé snění paní učitelka. „Já jsem paní Kuličková. Odteď tě budu učit hrát na klavír.“ Ano, to první setkání bylo s tím záhadným hudebním nástrojem, kterému se chci věnovat. Barva dřeva se nádherně leskla, klapky byly bílé jako nově napadlý sníh. Na co jsem se nejvíce těšila a zároveň měla největší strach, bylo zkusit si zahrát první tóny. Usedla jsem ke klavíru, jemně položila pravou ruku na klapky a zkusila z nástroje vyloudit první tón. Byla jsem nesmělá, ale moc se mi to líbilo. Paní učitelka mně nabídla, že mi něco zahraje. Sedla jsem si bokem a natěšeně jsem čekala na píseň. A jaká to byla nádhera! Ten libozvuk, ta něžnost a ladnost mi jenom proudila v uších, nebyla jsem schopna nic jiného vnímat.
O pár týdnů později jsem to byla tentokrát já, kdo zahrál tu libozvučnou skladbu. Paní učitelka byla na mě pyšná a pochválila mě za moji píli.
Letos mi bude osmnáct a stále se věnuji svému drahému příteli. Na naše osudné shledání nikdy nezapomenu. Jsem moc ráda, že mí rodiče mně dali tu možnost se s klavírem setkat. Děkuji.