„Všechno je jinak”, řekl umírající rabín v knize Jana Wericha. Co když to tak opravdu je? Co když neplatí to, čemu věříme? Co když 1+1 není 2? Co když hnědá je ve skutečnosti černá? Existují vůbec barvy? Co když žijeme v iluzi, ve snu? Tyto provokativní otázky jsou trnem v oku všech racionálně myslících vědců, pro které je naprosto zbytečné o nich uvažovat, a zároveň byly a jsou fascinující oblastí pro filosofické mozky světa.

Vrátíme se do doby, kdy dal první tvor dva kameny dohromady a zjistil, že pokud si dá do každé ruky dva, tak je to pro něj, v případě napadení nepřítelem, výhodnější než v každé ruce jeden. A v tomto okamžiku se zrodil typ myšlení, na kterém je postavena dnešní civilizace – první sčítání v technické praxi. Teď si představme nepředstavitelné. Tvor kameny položí a půjde soupeři naznačit, že chce uzavřít mír. Kdyby to byl býval udělal, třeba bychom mysleli jinak, měli bychom jiný systém vnímání a uspořádávání věcí, což je pochopitelně nepředstavitelné. Pokud to dovedeme do důsledku, náš systém uvažování vznikl z potřeby počítat, a to nikoli ušlechtilé věci (jako polaritu molekuly), ale kameny mířící na jeskyni nepřítele, rozdělování zděděných kořínků a počítání o kolik má nepřítel víc než já. Můžeme zde vidět tři špatné vlastnosti. Dostáváme se tedy k již nastíněnému problému, co když 1+1 není 2? Vím, že pokud bych to řekl před lidmi a neměl čas to dostatečně objasnit, je to intelektuální sebevražda. Možná by neexistovaly fyzikální a matematické problémy, které jsou přítomny dnes – záležitost nekonečna, Reinmannova hypotéza ani trisekce úhlu…

Ale pro ty, co jsou z toho všeho zmatení a počítají na prstech, mohu vás uklidnit, jedna plus jedna je (zatím) dvě.