Dej mi známku | Foto: http://moravskoslezsky.denik.cz/

Není to v příbězích častý úkaz, aby měl řidič autobusu jméno. Bezejmenný většinou jen tak sedí za volantem a moc toho nenapovídá. Někdy ovšem může vstoupit do našich životů a sehrát v nich zásadní roli. Způsobí něčí pozdní příchod, který se snažíme zdůvodnit narychlo splácanou omluvou. Řídit autobus, to je docela nevděčná práce – nevděčná stejně jako profese policajta, rozhodčího ve fotbale nebo miliardáře.

A bezejmenný zůstane pro mě i řidič autobusu číslo 4637, který mě – jakožto typického studenta, co si umí ne až tak elegantně jako efektivně prodloužit školní rána – vezl jednoho nepříjemně sychravého zimního jitra do ústavu. Já moc dobře věděl, že do školy jedu pozdě. Zato jsem se stihl pohodlně nasnídat, dopřát si chvilku ve vaně, projít se po vyhřátém bytě v ničem komplikovanějším než v žabkách a županu a nekrátce poklábosit se psem. Bylo mi ale naprosto jasné, že to zase nestíhám a má absence neunikne kantorům. Jako bych slyšel posměšné „CHYBÍ“, které si určitě aspoň jeden z mých oblíbených kumpánů při kontrole prezence neodpustí. No, snad to se ale  nějak mírumilovně vyřeší… To jsem si alespoň myslel. Jak se mělo brzy ukázat, minimálně tenhle bezejmenný řidič autobusu číslo 4637 mou filosofii nesdílel.

Seděl jsem tam, kde sedávám vždycky. Hned za řidičovou kabinou. Tam je to skvělé, protože si člověk nemusí kazit den pohledem do strhaných obličejů všech těch těžce pracujících lidí. Ti sice vstávají o dvě až tři hodiny později než běžný student, ale z nějakého důvodu vypadají o hodně depresivněji. Málokdy si tam ke mně někdo přisedne, aby poklábosil. A to je upřímně také velké plus mé každodenní cesty do školy. Nicméně tohle bylo jedno z těch jiter, kdy jsem to nebyl jen já, kdo se rozhodl začít den smysluplněji než ve školní lavici. A tak se stalo, že vedle mě najednou seděl jeden z mých dlouholetých nohsledů, se kterým jsem se neviděl minimálně měsíc. A bylo jasné, že je na výuku hezky a po svém připraven. Zíral na mě zarudlýma očima, které přímo řvaly, čemu se celé ráno věnoval. A jako by tohle nestačilo, musel se mi samozřejmě náležitě pochlubit a já musel předstírat, že mě to zajímá.

Jak tak můj kamarád vedl rozsáhlý monolog o svých oblíbených toxikomaniích, všiml jsem si, že si nás bezejmenný řidič měří nasupeným pohledem v jednom z těch zrcadel, které jsou rozházené po celém autobuse. Na malou chvíli se naše pohledu střetly. Jestli to bylo varování, výhrůžka nebo jenom čistá antipatie, to říct nemůžu.  Možná bych to byl býval identifikoval snáz, kdybych věděl, co se má stát za několik málo momentů.

Když jsem svého společníka znovu začal poslouchat, mluvil přerušovaně, svůj výklad často prokládal sípavým smíchem. Dozvěděl jsem se,  jací jsou učitelé idioti, že mu pokaždé skočí na lep, když přijde pozdě i o několik hodin. Nevěděl jsem proč, ale cítil jsem, jak atmosféra zhoustla. Něco se blížilo. Nicméně monolog pokračoval a já byl zrovna tázán, zda jsem pochopil jeho fintu.

No a pak se TO stalo. Chvíle, kdy řidič skoro dostal jméno. Nestihl jsem ani zakroutit hlavou v odpověď a šofér prudce dupl na brzdu. Se všemi v celém autobuse to mocně mrštilo směrem vpřed, což někteří ustáli lépe, někteří hůř a někteří vůbec. Odevšad se začaly ozývat nadávky a zmatené pokřikování.

Už se vám někdy stalo, aby řidič vylezl ze své kukaně? Vlastně to je docela nepříjemná zkušenost. Vždy to znamená, že se něco pokazilo a že plány všech zúčastněných doznají menších změn. A proto všichni ztichli, když tento šofer bez identity vyletěl od svého volantu a začal zrovna na mě a mého zbytečně umluveného spolucestujícího hulákat.

„No?!“ řval, jakoby přesně věděl, co uslyší jako odpověď. „No tak se mi pochlub, ty smrade, co je to ta tvoje finta!“

Nechápal jsem, proč je takhle nepříčetný, ani proč zastavil ani proč vstupuje do onoho doposud perfektně nezajímavého monologu. Ještě víc mě ale zarazila reakce tázaného. Nic z toho, co se zatím událo, tomu imbecilovi, který mě celou cestu otravoval svým žvaněním, nepřišlo jako důvod k tomu, aby se přestal blbečkovsky culit. A s tímhle přidrzlým kukučem řekl úplně klidným hlasem: „No tak jakože… já jim prostě řeknu, že to nejelo, né? Íííízy…“ A opřel se do sedadla, jakoby právě doběhl první v maratonu… I když jako vůl se tvářil nadále.

Šofér začal hulákat, ať vypadneme. Že takové nevděčné hajzly vozit nebude a že když nejelo, tak nejelo. Otevřel nám dveře a na férovku nás z autobusu vyrazil. Já bydlím opravdu daleko od města. Dostat se do školy, domů nebo jenom na další zastávku byla teď otázka hodin a já byl uprostřed ničeho s člověkem, který nezavře hubu, ani když si připaluje.

Z krásného rána, které duši zahřálo pocitem spiklenectví, byla najednou noční můra. Domů se to zdálo dál, tak jsme pokračovali ve směru jízdy. Začalo sněžit a mému společníkovi přestal fungovat zapalovač, takže byl ještě méně snesitelný. Do ústavu jsme dorazili v deset. Večer. Autobusy už doopravdy nejely a nám nezbylo nic než přespat v blízké nádražní hale. Ráno jsme byli oba ve škole první. Nemocní, oteklí a bolaví.

Tenhleten šofér nás oba vytrestal se vším všudy. Dal nám lekci, která sice k ničemu moc nevedla, protože minimálně já jsem dva dny na to znova srkal kávu v horké vaně, když ve škole zrovna zvonilo. Je to ale z ní jedna z nejdivočejších historek k nedělnímu pivu. Opravdu. Jediné, co jí chybí, je pořádné, mocné, mužné jméno. Jméno pro řidiče autobusu. Jenže to v příbězích není častý úkaz, aby měl řidič autobusu jméno. Tak či onak, tenhle má aspoň koule.