Foto: http://www.ceskatelevize.cz/

Dneska se do postele dostanu zas nejdřív v deset. Kde jsou ty časy, když jsem na kutě chodívala hned po večerníčku, a to ještě nedobrovolně. Co bych za to dala dneska.

Co ta dnešní děcka, znají ještě večerníčka? Ne, nevážila si ho, tak ho zrušili úplně. A nám tím vzali zbytek našeho  dětství! “Anče, Kubo, Hajnej!” No vám se nestýská? Získejme ho zpět, pojďme do toho! Sepišme petici, pojďme demonstrovat! Vrátíme si své dětství, alespoň na těch pár minut před sedmou na “jedničce”… Achjo. Dobře ale vím, že není cesty zpět. Stejně jako většina z vás, ani já  se k televizi nedostanu dřív než pozdě v noci. Kdo z nás by vůbec ocenil tu krátkou pohádku po celém vyčerpávajícím dni? Nejsem třeba sama staromilec, který touží po starých časech? Ne, určitě nejsem jediná, která by se ráda vracela do Krakonošova rajónu. Nebo… no jasně. Tím, že Krakonoš potrestá Trautenberka, se do dětství nevrátím. Nechybí mi posadit se v sedm hodin k televizi. Chybí mi pocit, že nemám nic na práci, žádné povinnosti, a proto si můžu bezstarostně sednout k televizi.

Dnešek není vůbec horší, jen ho vnímáme z úplně odlišného úhlu pohledu. Žijeme realitou, kterou jsme v dětství ignorovali. To je to, co nám chybí a co vyhledáváme. Možnost na chvíli vypnout svět.