Zdroj: ustecky.denik.cz

O Velikonocích přijel do Ostravy na několik dnů současný dramaturg činohry Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni a donedávna ředitel Činoherního studia v Ústí nad Labem Vladimír Čepek. A protože je také naším absolventem, využili jsme jeho krátkého pobytu k tomu, abychom mu položili několik otázek. Bereme tento rozhovor jako další náš příspěvek k 60. výročí školy.

Studoval jste na dnešním Wichterlově gymnáziu v první polovině 90. let, tedy krátce po revoluci. Tu dobu jsme nezažili, ale setkáváme se často s protikladnými názory na ni. Podle jedněch šlo o velice šťastné období, podle jiných “doznívala”, zvláště ve školství, ještě doba před sametovou revolucí. Jak jste vnímal vy naše gymnázium před pětadvaceti lety?

Vnímal jsem ho velmi pozitivně. Měli jsme snad i štěstí na mladé pedagogy (Tomášek, Měrka, Smolák a další), kteří byli ochotní nejen učit, ale i diskutovat. Možnost vyjádřit svůj vlastní názor a zkusit si / naučit se ho obhájit byla velmi podstatná. A v prvních třech ročnících (1990 – 1993) taky existovala obrovská míra svobody, jakou si už dnešní studenti zřejmě vůbec nedovedou představit. Kromě možnosti svobodného vyjádření, které snad existuje i dnes, mám na mysli třeba i možnost opustit areál školy o přestávkách apod. To se pak změnilo s nástupem nového vedení, ač nemám pocit, že bychom toho nějak moc zneužívali. (úsměv)

Jste absolventem humanitní třídy. Co to obnášelo, v čem se výuka lišila od všeobecného studia? Jak vás škola připravila pro budoucnost?

Méně technických předmětů a více jazyků včetně toho rodného. A také rozšíření historie, filosofie a dnes by se řeklo ZSV. Pro mě humanitní třída smysl měla. Ačkoli jsem už v dalším studiu nepokračoval s němčinou, za to, že jsem dnes schopný číst a komunikovat německy, vděčím právě gymnaziálním studiím a drilu paní profesorky Černé.

Ale i celkově si myslím, že toto rozdělení mělo svůj smysl. Ač nám tehdy jistá pedagožka (tuším, že biologie) na suplu nadávala, že s jazyky to nikam nedotáhneme a že potřebujeme znát i něco jiného (myslela zřejmě hlavně svůj obor), naše třída byla poměrně úspěšná v následných přijímačkách na vysokou. Už si nepamatuji, kolik se nás tenkrát hlásilo na práva, mám pocit, že kolem deseti lidí, nicméně čtyři z nás se dostali, což je velmi slušná úspěšnost.

Vzhledem k vašemu rodinnému zázemí (tatínek Karel Čepek – herec, strýc Petr Čepek – také herec) asi nikoho nepřekvapí, že jste měl blízko k divadlu. Co vás nakonec přivedlo ke studiu dramaturgie? Herectví vás nikdy nelákalo? Nebyl jste už na gymnáziu účastníkem recitačních soutěží? 

Musím říct, že jsem na gymplu byl dost velký trémista. Recitačních soutěží jsem se účastnil na základní škole, po fiasku na recitaci v prvním ročníku gymnázia (tuším, že to byla vánoční akce SRPŠ) jsem se už dalších neúčastnil.

K divadlu jsem měl vždycky blízko, ve čtvrťáku jsme začali s kamarády ze třídy chodit i na předplatné k Bezručům. O herectví jsem nepřemýšlel, ale už před maturitou jsem koketoval s dramaturgií, kde by se dalo využít více i znalostí literatury, filozofie a historie. V té době ještě žil můj strejda, herec Petr Čepek, který zároveň učil na DAMU. Ten mi řekl, že pro pozici dramaturga je výhodnější, pokud je uchazeč o něco starší než například uchazeči herectví. Přihlásil jsem se tedy na jiné školy – studoval jsem práva – a na dramaturgii na DAMU se dostal až o tři roky později.

Divadelníci, především herci, se ve svých vzpomínkách často vracejí k době studií na DAMU, k představením v Disku, vzpomínají na bouřlivý život. Je opravdu studium na umělecké škole tak “šťavnaté”? Se kterými zajímavými lidmi jste se tam setkal a kdo vás výrazně ovlivnil a čím?

Bouřlivý život to samozřejmě byl. Ale taky nepředstavitelně náročná práce. Popíšu takový klasický den na DAMU. Nástup v osm ráno, herci šli na trénink, akrobacii. Pak měli „technické“ obory – hlasová výchova, zpěv, pohyb. Dramaturgové a režiséři měli v té době teoretické předměty. Pak krátký oběd a odpoledne herecké a herecko-režijní praktické předměty, oficiálně do šesti do večera, leckdy jsme však přetahovali až do devíti. Do toho ještě zapasovat přednášky z dějin divadla, teorie, psychologii…

Naším ročníkovým vedoucím byl Jan Vedral, dnes šéfdramaturg Divadla na Vinohradech. V ročníku nás učili Jaroslav Vostrý, zakladatel pražského Činoherního klubu, herci Věra Galatíková, Lukáš Hlavica, Nina Divíšková… Potkávali jsme se s Borisem Rösnerem, Janou Hlaváčovou, Ladislavem Mrkvičkou…

A kromě mých hlavních pedagogů Vedrala s Vostrým mě ovlivnil i docent Vinař, který nás učil Psychologii a Předpoklady herectví, nebo překladatelé Mikeš a Hilský.

Asi nejvýznamnější etapou vašeho dosavadního profesního působení bylo vaše angažmá v legendárním Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v němž jste byl od roku 2006 uměleckým šéfem a v letech 2011-2014 jste stál v jeho čele jako ředitel. Váš podpis však asi bude i pod inscenacemi v jiných divadlech. Kde všude? A na které inscenace rád vzpomínáte nebo na které jste dokonce “pyšný”?

Spolupracoval jsem s Divadlem Rokoko (angažmá 2004 až 2006), Divadlem v Celetné – Divadelním spolkem Kašpar, Divadlem na Vinohradech, Dejvickým divadlem, Švandovým divadlem na Smíchově, (vše v Praze), Západočeským divadlem v Chebu, Středočeským divadlem Kladno nebo Divadlem Petra Bezruče v Ostravě.

Z inscenací, na které rád vzpomínám, jmenuji jen pár, protože jich je hodně, vzpomenu např. „politickou pohádku“, trilogii Má vlast v Divadle Rokoko, kterou se nám před volbami v roce 2006 některá divadla v regionech bála uvést, inscenaci Tetování německé autorky Dey Loher z Činoherního studia, nebo moji prozatím jedinou ostravskou spolupráci, kde jsme dělali text Martina Františáka Nevěsta v Divadle Petra Bezruče. A jsem rád, že A-studio Rubín uvedlo mou hru Fotbal. Má láska.

K čemu a kam se upírá vaše dnešní snažení a jak vidíte svou budoucnost?

Dnes jsem dramaturgem činohry Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kam jsem nastoupil tuto sezónu. Je to pro mě nová výzva, protože je to poprvé, kdy jsem součástí takto velkého čtyřsouborového divadla. Určitě bych se rád ještě aspoň jednou vrátil pracovně i do Ostravy. A chtěl bych napsat další hru.

Před rokem jsme všichni sledovali střet ústeckých divadelníků s vedením města. Jaké to je, když o osudu divadla nerozhodují divadelníci, ale především politici?

 Je to nepříjemné. Naprostá většina politiků divadlu naprosto nerozumí. Snad kromě Martina Stropnického, ale ten je ministrem obrany (úsměv). A bohužel mnoho z nich jde do politiky, aby si zajistili dobré živobytí, a nejde jim o zkvalitnění života v daném regionu.

Na celé ústecké kauze bylo nejhorší, že základem celého problému byla osobní ješitnost. Jeden z našich herců jako zcela nezávislý akt své osobní angažovanosti podal trestní oznámení na představitele města, protože se mu nelíbily věci, které se tam děly. Druhý označil tehdejšího primátora za č..áka. A od té chvíle vůbec nešlo o věc, nešlo o to, že ústecké Činoherní studio s těmito záležitostmi nemá nic společného. Nešlo o to, že je tam dalších 40 zaměstnanců. Nešlo o to, že se u nás hraje kvalitní divadlo. Nikoho nezajímalo, že máme velmi vysokou návštěvnost – nad 80%. Už to byla čistá ješitnost a bohužel žádná jednání to nemohla změnit.

A můj vůbec nejhorší zážitek byl, jak ti politici vůbec neposlouchali. Na argumenty, které jsem jim kladl, vůbec nereagovali. Jakoby je neslyšeli. A ve chvíli, kdy mi komunistický zastupitel – tedy představitel strany, jejíž ideologie je zločinecká a podle ústavy by neměla existovat – řekl, že doba, kdy jsme zvonili klíčema už je pryč, a že dneska se to dělá jinak, udělalo se mi skutečně zle.