Pavel Klos

Pavel Klos, student, který neměl možnost z politických důvodů řádně maturovat na našem gymnáziu. Chtěl dělat to, co měl rád. Založit skautský oddíl, věnovat se svému školnímu časopisu Bodlák a školnímu jazzovému orchestru. To bylo ovšem v rozporu s představami tehdejšího režimu, a tak se Pavel Klos, i se svými třemi spolužáky, které s ním spojovaly stejné zájmy, dostal do situace, kterou by nechtěl zažít nikdo z nás. Po skončení písemné části maturity byli všichni čtyři postaveni před třídu, která měla hlasovat o jejich vyloučení. Dole nezůstala jediná ruka. Po tomto potupném a zároveň smutném zážitku byl Pavel Klos nucen odejít pracovat do výroby. Zároveň mu byly zavřeny brány všech vysokých škol.

Během Vašeho studia na JSŠ (dnes Wichterlovo gymnázium), jste vydával školní časopis. Chtěl jste pouze oživit mimoškolní aktivity, nebo to mělo i jiný důvod s podtextem tehdejšího režimu?

Tak ani jedno, ani druhé – záměr byl zábavnou formou mapovat dění v naší třídě a škole. To vše s obrázky, fotkami, aktuálními informacemi o dění ve sportu, kultuře, muzice. Politika byla mimo mísu – jen žádné potíže. Musíte si uvědomit, že v době, kdy jsme přišli poprvé do školy, právě probíhaly pokusy o změny v některých zemích bolševického bloku. V Polsku proběhla vlna stávek, které byly potlačovány za použití drastických prostředků vlastní policie, a v Maďarsku došlo dokonce ke vpádu ruské armády a brutálnímu bombardování Budapešti. Všude byla spousta mrtvých…! Bylo nám sice už 14 pryč, ale z toho jsme už rozum měli J.

Časopis Bodlák vydávaný Pavlem Klosem v jediném výtisku, září 1957

Jaké bylo Vaše setkání s příslušníky StB, když se projednával Váš incident?

To bylo jako ve špatném špionážním filmu – jeden musí být jakoby slušný a chápavý a druhý neskutečný hajzl a bijec. Ti, co mě vyslýchali ještě ve škole v ředitelně, byli z té první kategorie. Tam se bohužel ode mne nic nedozvěděli, tak mě přímo zdvořile požádali, zda bych s nimi nezašel na jejich služebnu, která byla v jednom baráku asi 50 m od školy, abychom to vše zaprotokolovali. Tam se pokoušeli vyzvídat dál, ale nakonec to ukončili a mohl jsem se vrátit – s tím, že o celé věci nesmím mluvit. To začaly zrovna pololetní prázdniny. Naivně jsem si myslel, že je vše OK – chacha -. Za pár dní k nám domů přijelo auto, že musím ještě něco vysvětlit. To mě však nevezli do Poruby, ale -jak jsem později zjistil- přímo do centrály StB v Ostravě. To už mi začalo být ouzko – já, kluk, který měl teprve 16 a půl roku ve spárech moci! No, a tam už byl ten druhý týpek a tam jsem strávil o hladu a žízni celý den, dostal i pár facek a stejně se to, co chtěli slyšet nedozvěděli. Čekali protistátní PŘÍPAD, a měli v rukou pouhého naivního skautíka. Nakonec to zabalili, vyvedli mě ven a já se ocitl večer na ostravské ulici. Hladový, žíznivý a bez koruny v kapse. Vždyť chtěli jen ještě „něco vysvětlit“! Neuvěříte, ale musel jsem z Ostravy až do Svinova, kde jsme bydleli, jít pěšky. Asi i to patřilo k jejich gangsterským metodám.

Jak vzpomínáte na školní léta? Byl jste na škole s výukou a přístupem učitelů spokojen? Našel se mezi tehdejšími kantory alespoň jeden, který Vás ve Vašich aktivitách podporoval?

Časopis Bodlák je nejstarším studentským časopisem vydávaným na naší škole

Když se blížil konec povinné školní docházky na ZŠ, nemohl jsem se dočkat. Stejně jako spousta jiných spolužáků. My, co jsme již měli za sebou písemné přijímací zkoušky na novou školu, které se konaly v Ostravě na Matiční, jsme už měli možnost poznat i budoucí spolužáky a hlavně pak spolužačky (J), kteří spolu s námi testy dělali – byly z matiky a češtiny. Všichni přijatí byli adepti pro první dvě třídy nového gymnázia (pardon – gymnázium bylo skoro sprosté slovo) – tedy do Jedenáctileté střední školy v Porubě, satelitním městě, které mělo být chloubou nového režimu.

Nový školní rok, nová škola, noví spolužáci, noví kantoři – stále se opakující historie. Výuka se samozřejmě hodně lišila od výuky na základce, ale vše se časem zvládlo. Znáte to jistě z vlastní zkušenosti… Kantoři, na které rád vzpomínám? Tak určitě na třídní učitelku paní Rozsypalovou (čeština) – znamenitá a s porozuměním pro naše problémy, na Helenu Bartošíkovou/Lipčíkovou (matika) – mladá, parťačka, zvláště oblíbená u chlapecké části třídy. Pak následuje dlouhý průměr,  z něhož trošku vyčnívala obskurní postavička starého učitele hudby Antonína Marcola, který nás tahal do sboru, abychom zpívali budovatelské písně (ale to byla celkem psina) a na konci kantorské řady zlo v lidské podobě – Hana Pravdová, mladá , ale značně nepěkná fanatická komunistka, která měla na starosti řádný chod ČSM – Československého svazu mládeže, který byl pro nás povinný a byl v podstatě hlásnou troubou režimu. Na mě byla přímo alergická, protože nesnášela lidi, kteří se vymykají průměru – a já jsem byl toho ukázkovým příkladem.

 Jste v kontaktu s někým z bývalých spolužáků, kteří hlasovali pro vaše vyloučení? Víte, co dnes dělají?

Časopis Bodlák, rok 1957, osobní archiv Pavla Klose

V kontaktu s dvěma spolužáky jsem byl velmi brzy po těch pohnutých událostech – přijali angažmá v kapele, kterou jsem rozjel počátkem roku 1960, a zůstali věrní až do doby, kdy absolvovali vysoké školy, které mezitím navštěvovali, a u mě si přivydělávali nějakou tu korunu. Bohužel, oba již dávno, ale velmi dávno odešli z tohoto světa.

A pak, víte, já jsem po nějakých omluvách vůbec netoužil – rozhodl jsem se celou tu štrapáci vytěsnit ze svého vědomí a na vše rychle zapomenout. Zvláště pak po jedné vzpomínkové akci bývalé třídy, kam se mě usilovně snažily dostat některé spolužačky (myslím, že to byl sraz po 10 letech). Podlehl jsem, ale vycítil jsem pak u některých přítomných velmi rozpačité reakce, takže jsem se utvrdil ve svém – výše uvedeném – rozhodnutí. Jediný, kdo se mi omluvil přímo, byl spolužák Karel Čepek, herec a mladší brácha herce Petra Čepka. Ale tento čestný člověk se omlouvat nemusel.

Cítil jste se po této události i nadále pod stálou kontrolou StB?

To si pište, že ano. Každopádně usilovně do doby, než jsem nastoupil do pracovního procesu v elektrárně v Třebovicích. Tam asi předali štafetu místním bonzákům. Samozřejmě jsem si všímal svého okolí a některá individua, která se kolem mě motala, jsem už dobře znal. Byly to většinou velmi prosté osoby, které si neodpustily nejapné poznámky (většinou v řeči vulgární), ale na ty jsem našel velmi brzy obranu. Začal jsem s nimi velmi slušně konverzovat v řeči spisovné a navíc používal některé cizí nebo odborné výrazy, které pochopiti nemohly… J  Časem jsem to dovedl k dokonalosti a to bych vám přál vidět ty jejich otevřené – promiňte – huby a tupý výraz v obličeji. Postupem doby dali pokoj. Ale když jsem pak po půlroce „aklimatizace“ založil svou první kapelu, zájem tajných pánů o mé soukromí zase poněkud vzrostl. Od počátku jsme měli houfy fanoušků, kteří za námi táhli kamkoliv, kde jsme hráli – a tu se objevovali různí neznámí týpkové a snažili se vést podivné řeči. Ty jsem záhy posílal tam, kam patřili, ale někdy za mnou přišli opravdoví kamarádi a provinile mi sdělovali, že byli naverbováni, aby na mě donášeli. To bylo fér a neměl jsem důvod je za to nenávidět. A navíc jsem žádné pikle nekul a věnoval se jenom muzice – to víte, jedna zkušenost stačila. Dál jsem se již případnými aktivitami milých soudruhů fízlů nezabýval a mám pocit, že vše skončilo v roce 1968, kdy jsem požádal o rehabilitaci a objasnění své kauzy. Dosáhl jsem jen toho, že mělo být zavedeno disciplinární řízení s výš uvedeným vyšetřovatelem. Další mé požadavky o jméno udavače či jména udavačů nebyly vyslyšeny, ale bylo jen naznačeno, že tomu tak bylo. Odvolával jsem se, ale to již mezitím přišli naši východní bratři a „bylo po ptákách…“

Vše špatné, je pro něco dobré. Měla tato špatná zkušenost i nějakou svou světlou stránku?  Jak se na tuto věc s odstupem času díváte?

Ano, všechno špatné je pro něco dobré. Kdyby k tomu všemu nedošlo, nevěděl bych, že i v tak útlém věku je možné vzdorovat takovému zlořádu, jakým komunismus byl. V rozhodujících chvílích jsem si dal cíl, že mne neporazí (vím, že to zní jako klišé, ale je to tak) a že musím sám dosáhnout toho, abych byl uznávaným muzikantem, a nemůžu se při tom na nikoho spolehnout. A že se najdou tací, kteří budou házet klacky pod nohy, bylo nasnadě… Bylo to tvrdé, to vám řeknu, ale nezatrpkl jsem a v podstatě  bych měl být „bolšánům“ vděčný za to, že mi dali volnost nakládat se svým osudem tak, jak jsem si představoval já, a ne nějací hlupáci a nevzdělanci ze stranických sekretariátů.

Časopis Bodlák, 1957

Učíte na umělecké škole hru na klavír. Hrál jste na tento hudební nástroj už během školních let, nebo jste se k němu dostal až po čase?

Jako syn učitele hudby, jsem byl od útlého dětství nucen ke hře na nějaký hudební nástroj. Nejprve to byly housle (DĚS!). Nesnášel jsem skřípot smyčce po strunách a navíc otec, který mě učil, se vyžíval v tom, že každou chybu trestal úderem svého smyčce přes mé prsty. Takže jsem se vzepřel, ale otec ve své snaze udělat ze mě umělce nepolevil a našel mi jednu potrhlou učitelku hry na klavír. To jsem vydržel asi rok a zase vzpoura. Otec nepolevil. Přihlásil mě na klavír do Hudební školy v Ostravě. To bylo pro mě zajímavější, protože jsem mohl vypadnout z domova a jednou týdně zajet tramvají do Ostravy. Ovšem studovat v té době muziku byl horor – samí ruští autoři, naprosto zkostnatělý způsob výuky a navíc paní učitelka, která ve mně místo žáka začala vidět spíše objekt k ukojení svých erotických představ. Velmi se omlouvám, ale je to čistá pravda. A představte si, jak jsem z toho – sice již v jakési pubertě – byl mimo. Řešil jsem to tak, že jsem přestal chodit do klavíru a čas, který jsem měl trávit v hudebce, jsem trávil v kině Čas. To bylo kino, které od 10. do 14. hodin hrálo pořád dokola smyčku různých krátkých filmů a dokonce i němé americké grotesky (Chaplin & Comp.), a za jedno jediné vstupné! No krása! Samozřejmě tyto zlaté časy také skončily, když otci přišel přípis z hudebky, že už mě tam drahnou dobu neviděli… J … A tehdy otec rezignoval… Od té doby jsem se hudbou vůbec nezabýval, blížil se konec základní školní docházky a já se těšil na nový život studentský. Avšak! Nový život, nové zájmy! Jakmile jsem uvedl na scénu časopis, dostal jsem nápad, že by nebylo od věci založit kapelu a přilákat tak zájem spolužaček. Sondoval jsem mezi novými spolužáky a zjistil, že nějaký klavír by se našel, nějaká kytara také. Nějaká „zpěvanda“ jak by smet, ale chyběl důležitý nástroj – a sice bicí. Sehnal jsem si doma od otce, který provozoval dechovku, nástroj a usilovně se učil bubnovat. To bylo slávy, když jsem dotáhl bicí do školy! Kapela mohla začít a zájem spolužaček nevídaně vzrostl J. Takže klavír ve škole nebyl mou prioritou – to až po mém odchodu, kdy jsem založil svou první kapelu a pianista nebyl k mání. Začal jsem makat…a makat!