Bukanýři, SP 1972

Pavel Klos, student, který neměl možnost z politických důvodů řádně maturovat na našem gymnáziu. Chtěl dělat to, co měl rád. Založit skautský oddíl, věnovat se svému školnímu časopisu Bodlák a školnímu jazzovému orchestru. To bylo ovšem v rozporu s představami tehdejšího režimu, a tak se Pavel Klos, i se svými třemi spolužáky, které s ním spojovaly stejné zájmy, dostal do situace, kterou by nechtěl zažít nikdo z nás. Po skončení písemné části maturity byli všichni čtyři postaveni před třídu, která měla hlasovat o jejich vyloučení. Dole nezůstala jediná ruka. Po tomto potupném a zároveň smutném zážitku byl Pavel Klos nucen odejít pracovat do výroby. Zároveň mu byly zavřeny brány všech vysokých škol. Přinášíme druhou část rozhovoru.

Jakou hudbu, kromě jazzu, jste jako student poslouchal? Který z hudebníků či zpěváků byl pro Vás inspirací?

Hudbu jsem začal intenzivněji vnímat právě se vznikem študácké kapely – bylo třeba shánět repertoár a pro kapelu rozepsat. Nikdo to neuměl, a tak jsem se toho musel ujmout a učit se všechny taje hudební teorie, skladby, psaní partitur atd., atd. Ale v plné míře jsem se do toho zakousl, až když jsem už byl mimo školu. Samozřejmě, že ruku v ruce s teorií bylo sledování hudební scény. No, musím konstatovat, že v době našich studií to bylo velmi bídné. Zatímco světem duněl rock&roll, naše sdělovací prostředky vyhrávaly neskutečné nic neříkající kýče s naprosto přiblblými texty. Až koncem 50. let se začaly z rádií sporadicky ozývat písničky vznikajících malých pražských scén (Semafor apod.). Ale my jsme toužili po americké muzice, a to byl Bill Halley, první skutečný rock&roller, Elvis Presley a neskutečná neřízená r&rollová střela Little Richard – černošský zpěvák a pianista, který mě v mých začátcích velmi ovlivnil. Samozřejmě jsme k této muzice nemohli přijít normální cestou. Na to režim důsledně dbal! Takže zbývaly cizí rozhlasové stanice jako Radio Luxembourg, Music USA a spoustu jiných. Anebo někdo, kdo se dostal na Západ, přivezl nějaký ten singl. Měl jsem kamaráda, který jezdil jako námořník s labskou vodní dopravou z Čech do Hamburku, říkali jsme mu Lodník, a ten vždycky něco přivezl. Anebo – velmi jsme tady na severu Moravy poslouchali polské rozhlasové stanice a později sledovali polskou TV a tím pádem i polskou pop music, která byla o několik tříd světovější než ta naše. Nehledě na to, že do Polska již tehdy jezdily světové špičky – ať pop music nebo jazzu – a Poláci do USA – no prostě paráda! Takže česká inspirace – alespoň pro mne – NULA bodů. Později se to tady začalo měnit, ale stále to byla provinční záležitost a silné osobnosti hudby se snažily dostat do Ameriky a tam budovat kariéru. Viz např. Jan Hammer, vynikající jazzový pianista a autor hudby ke spoustě vynikajících amerických filmů (seriál Miami Vice a mnoho jiných).

V 70. A 80. letech jste byl frontmanem hudební formace Bukanýři. Tato kapela, jak jsem si zjistila, nepatřila k hlavnímu proudu tehdejší pop music? O jaký hudební styl jste s kapelou usilovali?

Kapela Bukanýři vznikla na popud tehdejšího hudebního šéfdramaturga Čs. rozhlasu v Ostravě pana Františka Trnky. Bylo to koncem roku 1969, trauma okupace dosud velmi silné a naděje předchozích měsíců se začínaly nezadržitelně vytrácet. Přiznám, že záměrem kapely bylo získat pozornost vytvořením takového modelu, který by v posluchačích evokoval – na rozdíl od bolševického internacionalismu – hrdost na svou vlast a minulost trvale uloženou v lidové písni. Samozřejmě v moderním, rockovém zpracování. Říkalo se tomu folk rock a byli jsme první kapelou v republice, tohoto typu. V Brně se něčím podobným zabýval Petr Ulrich, ale to byla klasika s cimbálem a zaměřením pouze na jihomoravský region. Naše první nahrávky vzbudily nečekaný ohlas – tehdejší rádia přímo ve dne v noci hrála Bukanýry, přišly první koncerty s neuvěřitelnou návštěvností a během dvou měsíců také první turné do zahraničí!! Bylo to Polsko, kam jsme pak jezdili pravidelně po celých 12 let naší existence. Tam jsme se setkali se slavnou polskou kapelou NO TO CO, která hrála něco podobného jako my, ale daleko dříve a měla za sebou turné do USA. Tak jsme si spolu pokecali, popili i neformálně zahráli a uvědomili si, že jsme se asi trefili do černého. Koncerty po celé republice samozřejmě pokračovaly v plném nasazení. Průměrně tak 2O koncertů za měsíc. V roce 1974 první LP „Bukanýři“, v roce 1977 druhé „Spievanky, spievanky“. Singly nepočítaně…mnoho… Nedávno jsem na žádost Supraphonu dával dohromady naši diskografii právě pro Suprahon a došel k číslu 98 titulů. Nepočítám televizi u nás a v zahraničí a jiné hudební aktivity. Takže až tak bezvýznamní jsme nebyli. Je však pravda, že jsme časem dávali přednost výjezdům za hranice a tím jsme se na čas ztratili ze zorného pole našich fanoušků. Ale my jsme všichni byli ve svobodném povolání a museli si sami vydělávat na chléb vezdejší a navíc čelit veliké závisti některých méně úspěšných kolegů z branže – ale toť česká (ale nejen česká) národní vlastnost.

Setkal jste se zajisté s celebritami tehdejší populární scény? Na koho vzpomínáte nejraději?

Zdánlivě lehká otázka, ale zdání klame. Těch „celebrit“ bylo až, až…. Do soukolí tehdejšího hudebního průmyslu jsem se dostal v době, kdy československou scénu – k nevoli pražských bossů – ovládly formace, které vyrostly na půdě hudebního studia ostravského rozhlasu – Marie Rottrová a kapela Flamingo, Věrka Špinarová s kapelou svého manžela Ivo Pavlíka, Pavel Novák se svou kapelou a nakonec my, Bukanýři. Samozřejmě, že jsme začali koncertovat po celé republice a potkávat se na jednom pódiu i s kapelami z Prahy nebo Bratislavy. Někteří Pražáci ohrnovali nos – ale to byla tzv. „druhá liga“. Ti na úrovni byli kamarádi. Vzpomínám na kluky z tehdejšího Olympiku, kteří nás obdivovali za sborové čtyřhlasé vokály. Dlouholetou spolupráci jsme navázali s Janem Spáleným, muzikantem, skladatelem, hudebním režisérem a starším bratrem zpěváka Petra Spáleného. Dobrý parťák byl – a dosud je – trumpetista Laco Deczi – a tak bych mohl pokračovat dlouho… Ale jedno setkání s geniálním člověkem z branže bylo čistě náhodné a zanechalo ve mně nezapomenutelné vzpomínky. Na základě naší tvorby si nás vyžádal skladatel filmové hudby pan Zdeněk Liška a nabídl nám spolupráci na vytvoření hudby k filmu „Láska“. Hlavní hudební motivy filmu měly být různé variace na lidovou píseň „Láska, Bože láska“ a to vše jsme zdárně napsali, zaranžovali a natočili. Pan Liška byl spokojen a už měl pro nás další džob – podobnou práci na filmu „Muž z Londýna“, kde jsme měli i malý herecký výstup. Pan Liška – ať je mu země lehká – byl autorem hudby k neskutečnému množství filmů a později i TV seriálů a zároveň bohém a člověk, který si uměl užívat. Mimo hudební průmysl rád vzpomínám na pana režiséra Moskalyka, který byl náš fanda a dělal s námi různé hudební prezentace v TV. To jsem se jen letmo dotkl české hudební scény, ale nemohu pominout kraje slovenské. Tam bylo vše bez problému. Setkávali jsme se tam často s Jankem Lehotským, Marikou Gombitovou, Dežo Ursínym a mnoha dalšími. Znamenité vztahy jsme měli na Slovensku s tamními TV studii v Bratislavě, Košicích. Pro košické studio jsme pravidelně natáčeli hudební pořady asi deset let a byli tam fajn lidi, na které nejde zapomenout.

Předpokládám, že Bukanýři, stejně jako všechny kapely v době normalizace, museli absolvovat takzvané „předehrávky“. Mohl byste čtenářům Glossaria vysvětlit, o co se jednalo?

Než se dostanu k meritu věci, musím objasnit několik důležitých údajů – amatérští muzikanti (kapely, hrajících po zábavách a podobných akcích) byli organizováni pod hlavičkou organizace tzv. Lidových hudebníků. Ti, kdo chtěli hrát a brát za to honoráře, museli projít zkouškami. Byli hodnoceni tzv. kvalifikačními předehrávkami, kde byla ohodnocena jejich úroveň a mohli brát za svá vystoupení honorář. Byli to v podstatě soukromníci, i když to prováděli na amatérské bázi, a museli jednou ročně vyúčtovat své příjmy z této činnosti a zaplatit daň z příjmu. Ale nebyli nijak politicky šikanováni a jejich vztah s vedením výše uvedené organizace byl naprosto korektní a – troufám si říct – i sousedský, protože i představitelé této organizace byli aktivní muzikanti.

Co se týče nás, kteří se dali na profesionální dráhu, to už bylo poněkud zapeklitější. Po roce 1968 došlo – jak zcela jistě víte – k pomstě kovaných „bolšánů“ a vlastizrádců v podobě tzv. normalizace. A to v praxi spočívalo v naprostém (a teď mi, prosím, promiňte) „vlezdoprdelizmu“ ruskému mužiku-okupantovi. Protože i my, profíci, jsme museli být organizováni, byli jsme pod organizací, která se nazývala Krajské kulturní středisko. I tam jsme museli vykonat zkoušky naší umělecké úrovně a podle toho byli ohodnoceni a dostali posvěcení, týkající se výše našich honorářů za vystoupení. Když jsme chtěli vyjet s nějakým programem, museli jsme se podrobit tzv. předehrávce, kdy komise z úplných blbců posuzovala texty a hudební úroveň zkoušeného souboru. Ale i zde se ještě dalo – v rámci sousedských vztahů malého města Ostravy (J) solidně vegetovat. Horší to bylo s problémem zvaným pragocentrismus. To co nám prošlo v regionu, neplatilo na blbce z Prahy. A protože jsme jezdili do zahraničí – a to byla doména celostátní „umělecké“ organizace Pragokoncert -museli jsme se na zavolání dostavit do matičky Prahy (tenkrát skoro Moskvy) před komisi naprostých hlupáků, kteří posuzovali náš kladný přístup k politice strany a vlády.

Nebudete věřit, co se v těch jejich oslích hlavách motalo. Již před vstupem do místnosti, kde se měly patřičné pohovory konat, jsme byli varováni kolegy, kteří již pohovorem prošli, že si musíme rychle přečíst čerstvé Rudé právo (což byl deník KSČ) a zjistit cokoliv o komkoliv z komunistické říše – to že je bude zajímat!!! Žádné odborné ani umění se týkající věci – hlavně, abychom věděli, kdo je v současné době generální tajemník komunistické strany Mongolska!

Osobní zkušenost – a to Vám mohu odpřisáhnout – mám z jednoho takového sezení, a v podstatě „výslechu“, s jedním z těch slouhů režimu, málo úspěšným pražským hercem, na jehož jméno si momentálně ani nemohu vzpomenout. Ten rádoby familiárně mezi řečí, která se točila kolem úrovně české pop music, zavedl řeč na text šílené dechovkářské odrhovačky „Už troubějí, už troubějí na horách jeleni“. A prý: „Co tomu říkáte soudruhu?“  Mně, antikomunistovi, řekl soudruhu!!! „Takové texty, to je hrůza, že?“ A doslova citoval a upřeně se na mne díval, jak budu reagovat. ,,Už troubějí, už troubějí, na horách je Lenin…“ Stačilo jen, abych podlehl té náhlé familiární atmosféře, zasmál se a byl bych odepsaný! Byla to naprostá provokace, a jelikož jsem už znal to jejich odporné uvažování s podtextem ublížit a znemožnit jiným, kterým oni nesahali ani po kotníky, jejich kariéru, nehnul jsem brvou a řekl pouze: ,,Ale to snad nemyslíte vážně…“ To si pamatuji, jako by to bylo včera, a vidím protáhlý ksicht toho ubožáka, kterému nevyšel jeho „majstrštyk“.

A samozřejmě, když jsme měli zahraniční angažmá, které jsme si museli stejně sehnat sami, že nás opět hnali na Pragokoncert, abychom předvedli program, se kterým budeme reprezentovat naši „socialistickou“| republiku, schválili texty písní, schválili naše kostýmy a předávali soudružské rady, jak se máme v zahraničí chovat. A z našich honorářů si účtovali celou polovinu – za nic! Protože jak jsem už uvedl, všechno jsme si zajišťovali sami. A o úplatcích, které jsme museli dávat jen za jedno, jediné razítko na povolení výjezdu, se ani nebudu zmiňovat. Tato – opět se omlouvám -buzerace – trvala celou dobu, co jsem se pohyboval v branži a skončila asi až s pádem bolševického režimu. Ale víte, co je nejstrašnější zjištění? Že spoustu z těch otřesných oslů a slouhů bývalému establishmentu stačilo převrátit kabát, etablovat se v nových časech a spoléhat se, že se na jejich sviňárny (jejda, jsem dnes nějaký sprostý) zapomene.

Kdyby se ta osudná věc nestala a Vy tak mohl dál bez problémů odmaturovat, na kterou vysokou školu byste se ubíral?

Kdyby se osudná věc nestala, chtěl jsem jít na novinařinu. Nečekané, že?