Náborový plakát Vojtěcha Preissiga z r. 1916

Dalo by se říct, že dnešní mladá generace zaujímá k  naší české vlasti celkem vzato dvě stanoviska. To první v sobě chová automaticky, totiž  silně kritický postoj (možná dokonce ze zvyku produkovaný), který čerpá svou náplň z každovečerního  lamentování rodičů. Lamentování nad naší “hrdou” národní politikou a nad “vytříbeností a jemností” jazyka naší státní hlavy, kterou nám média servírují (spolu s milionem reklam) každý večer ve zprávách . Druhé stanovisko  se pak dá lehce popsat jedním slovem, a to slovem lhostejnost. Není ostatně čemu se divit, že obsah našeho postoje k vlasti tvoří buď onen silný kriticizmus, nebo lhostejnost. Probouzet se totiž do světa čím dál tím vzdálenějšího maminčině náruči a vidět před sebou jen samá negativa, to není nic příjemného, co by v nás mladých vzbuzovalo jakéhosi národního ducha. Ať už negativa prezentují pitoresknost fungování našeho politického zřízení, či cokoliv dalšího, společně pak vytlačují do zapomnění všechno to, co je na naší státnosti dobrého.

Zdá se mi, že žijeme v době, kdy pes přestává žrát psa, všeho je relativně dost a doby, kdy jsme se museli bít za vlastní svobodu, práva a za vše dobré, jsou dávno pryč, a skutky s nimi spojené  už dávno zavál prach. Státní svátky jsou pouze volným dnem navíc a s lhostejností ignorujeme jejich historický kontext. Nejsou však právě ony „kontexty“ prostředkem k uskutečnění cesty za ztraceným pronárodním cítěním mladých? Na mou otázku, zdali by tázaní byli s to změnit své stanovisko k lepšímu pod vlivem poznání oněch dobrých, pozitivních kontextů a vyvážit tím protipól nám předhazovaných negativ, bylo odpovídáno kladně. Poznání toho, čím jsme jako národ prošli, nám může dodávat hrdost, pýchu i radost z toho, že jsme Čechy. Pokusme se tedy alespoň znovu nechat „prasknout ledový příkrov lhostejnosti (1)“ a prostřednictvím „znalosti pozitivních kontextů“ a kladného postoje se pokusit nezabřednout do začarovaného kruhu věčného a bezúčelného remcání. A z fráze „děti jsou budoucnost“ neudělat pouze frázi prázdnou. Kladný postoj by snad mohl být prvním krokem k tomu, aby to jednou nemuselo být zase všechno „na hovno (2).“

Pozn.:

(1) „Jako by se ve společnosti začalo probouzet svědomí, jako by praskal ledový příkrov lhostejnosti“ je výňatkem z odpovědi Václava Havla na otázku „ Co považujete za hlavní dosavadní výsledky Charty?“

(2) Věta „Je to všechno na hovno“ je poslední větou Havlovy známé jednoaktovky Audience, kterou vyslovuje hlavní hrdina poté, co si uvědomuje absurdnost situace a doby, ve které se octl.