Inspiraci hledám všude kolem,
za oknem, nad hlavou i pod psacím stolem.
Nápad stále nepřichází,
třeba myšlenky se srazí...

Mozkové buňky začnou hrát,
propiska bude na papír si psát,
jak citlivou duši básníka,
nenápad šťastně si zamyká.

Někdy si napíše,
jen dvě, tři věty.
Jindy zase spíše,
kouzlí chvalozpěvy.

Jednou je problémem
napsat tři slova.
Jindy zase zajdem
tuze dopodrobna.

Koukám se doprava,
nahoru, vzhůru.
Toužím po nápadu,
mám hroznou smůlu.

Ruka mi nepíše,
a tak se ptám,
jakpak ji já chudák
rozhýbat mám?

Srdce mi puká,
bouchám se do hlavy.
Kdopak se ukrývá,
tam dole za vraty? 

Že by snad nějaká myšlenka přišla?
Pak bych moh na papír vykouzlit povídku,
nebo snad lyriku,
pro nějakou dívku?

Ach, však ba, nápad to není,
nepřekazil mi mé nadměrné snění.
Propisku držím souběžně s papírem,
v tomhle tom úchopu,
máloco napíšem.

Tak aspoň větu, slovo, či slabiku,
pro jednu hlásku, nač tolik povyku?
Tak třeba strofu, verš, nebo jamb.
Neb stačí číslovku:
patero lamp.

Napíšu prózu,
anebo baladu?
Tak hlavně rychle,
ať nejsem pozadu.

A... už mi blikla žárovka v hlavě.
Teď vám nepomohu,
rušíte marně.

Ruka mi píše
a dech se tají,
jak básník s propiskou,
mají se rádi.

Už není potřeba,
na nic se ptát.
Dnes brzy zvečera,
začínám psát.