Před sto lety, 21. listopadu 1916, zemřel císař a král František Josef I. Přinášíme vám jednu vzpomínku o účasti na jeho pohřbu.

Ant. Zoglmann:

Na pohřbu Františka Josefa I.

Dne 21. listopadu 1916 skonalo v zámku Schönnbrunnu “Jeho Veličenstvo náš nejmilostivější císař a král František Josef I.” a nazítří na to vydalo vojenské velitelství v Przemyślu rozkaz, aby všecky kádry vyslaly do Vídně na pohřeb jako deputaci po jednom nadporučíku za statečnost před nepřítelem vyznamenaném. Protože tomuto požadavku dostál tehdy u kádru domobr. pl. čís. 33 pouze nadpor. Blažek, Čech, byl vyslán za tlumočníka žalu ze ztráty toho, kterého každý upřímný Čech a Slovan proklínal.

Na velitelství dostal k tak vznešenému poslání náležité pokyny: musil obléci přesně podle předpisu ušitý polní stejnokroj, opásati se žlutým služebním řemenem s orlíčkem vyleštěným dozlatova  a levý tukáv pláště musil býti opatřen smuteční páskou, jejíž látka i šíře byly přesně předepsány. Po příjezdu do Vídně měl se ihned hlásiti u nádražního a staničního velitelství jako “leidtragender offizier”, aby obdržel další pokyny.

Vykonav služební přípravy, zašel nadporučík na vojenské jatky a koupil kilo libového masa uzeného, ve vojenské pekárně celý komisárek právě z peci vyňatý a v skladišti potravin kus sýra a ¼ kg kostkového cukru. Půl tuctu natvrdo uvařených vajec , dvě krabičky sardinek, ¼ metru suchého salámu, litr dobrého vína a půl litru slivovice pro případ, že by na Blažka z případné lítosti šly mdloby , doplnily jeho přípravy k účasti na pohřbu “velikého, bílého patriarchy panovnického arcidomu vznešených Habsburků”. Bylť Blažek proviantní důstojník a svědomitý zásobitel i vlastního žaludku; věděl, že na podzim r. 1916 Vídeňákům kručelo v břiše hladem až ouvej a že se tam najedí jen keťasi.

Ráno 24. listopadu přijel do Vídně a předloživ veliteli severního nádraží průkaz, že jede na  císařův pohřeb lkát za celý kádr, obdržel poukázku na nocleh v hotelu “Nordbahn” nedaleko Prateru. Pokoj, který mu byl v něm vykázán, ložní prádlo, záclony, okna atd. vše bylo špinávé, rozedrané, páchlo kyselou špínou, na stole, na skříních i na podlaze byly závěje prachu. Nadporučík se až otřásl odporem a vzpomněl, jaké míval čisté, útulné úkryty v zákopech, a tušil, kolik tisíc odporného hmyzu se v té hotelové špíně asi skrývá. Zavolal pokojskou zažloutlé, ubídněné tváře, dal jí — deset memfisek — za něž mu radostně slíbila, že do večera dá vše do nejlepšího — pokud prý dnes možno — pořádku. Za cigarety dostane prý jistě bochník chleba, neboť tahle valuta měla tehdy ve Vídni vysoký kurs.

Nyní se šel Blažek ohlásit na staniční velitelství, ale příruční brašnu koženou s aprovisací vzal opatrně s sebou. Všude byly zjevné stopy válečné bídy; obchody, zejména potravinářské, byly skoro prázdné, lidé chodili sklesle, unaveně, hlad jim zíral z očí, zmrzačení a souchotinářští vojáci se ploužili mdle jako mátohy, tito i oni v bídných cárech a zešmaťchaných botkách, jen tu a tam zazářila elegance a procovský přepych podezřelého původu. Kam se podělo obrovské, řvavé nadšení Vídeňáků při mobilisaci roku 1914 a pusté orgie, které prováděli z radosi, že bude “die verfluchte slavische Pakash samt den bléden Pejmaken” (zatracená slovanská pakáž i s pitomými Pemáky) vyvražděna? — napadlo Blažka.

Na staničním velitelství — bylo někde nedaleko za radnicí — se ohlásil, předložil průkaz, který mu byl hned orazítkován, a zapsal se do vyložené knihy. Přítomný major vytkl nadporučíkovi, že má míti smuteční pásku na rukávě blůzy, nikoliv pláště, protože pravý smutek, upřímně cítěný je prý také uvnitř. Nařídil mu, aby se zítra, v den pohřbu, dostavil mezi ostatní deputace ve 3 hod. odpol. na Alžbětino náměstí nedaleko nové budovy ministerstva války.

Po tomto služebním výkonu šel Blažek teprve na snídani do “Caffé Arkaden”. V této před válkou přepychové kavárně přinesl mu sklepník na nepokrytý stolek, plný otisků po knoflících, sklenicích a různých skvrn, šáleček špinavého odvaru jakési kávové náhražky, koláček sacharinu a mísu cukroví; mléka, chleba a cukru dávno prý už není.

Blažek si vyňal z příruční brašny cukr a ukrojil krajíc komisárku, což bylo provázeno závistivými pohledy číšníkovými. Potom si přečetl “Extrablatt”, z něhož zvěděl, že srdce nebožtíka bylo uloženo v zlatém pouzdře v chrámu kapucínském, ostatní vnitřnosti prý silně nabalsamovány a uloženy ve stříbrné urně v chrámě sv. Štěpána.

Při placení dal nadporučík sklepníkovi místo spropitného kousek komisárku. Platoberec po něm chtivě chmátl, obličej jeho se rozzářil tichou radostí a hned chléb zabalil zbožně do papírového ubrousku a řekl, že jej dá doma dítěti.  Když mu nadporučík přidal pro dítě čtyři kostky cukru, div mu ruce nelíbal, rozhovořil se o válečné bídě Vídně, nadával na vojnu a kritizoval naše “úspěchy” neloyálně.

“Toužíme všichni po míru, ať se vojna skončí tak či tak!” přiznával číšník.

Opustiv kavárnu, šel Blažek na Okružní třídu, kde uviděl od Skotského náměstí podél Lidových zahrad až k dvorní opeře na Korutanském náměstí a odtud vlevo ke kapucínům až ke hradu nepřehlednou řadu lidí, které něolik policajtů řadilo do čtyřstupů.

“To je fronta na mouku nebo na chleba,” napadlo pohřebního deputanta.

Ale záhy poznal, že je fronta lidí na císaře pána, kteří se tu pomalu šourali k jeho rakvi. Ptal se strážníka, mají-li důstojníci přístup do hradní kaple jinudy a poukázal na to, že má u rakve stát jménem kádru. Nevrlý policajt odsekl, aby se postavil do poslední řady fronty. Když se nadporučík k tomu neměl a mínil, že pro důstojníky ve službě platí asi jiné nařízení, odbroukl strážník zlostně:

“Tös geht m’r kó nichts on, wos Sie san, tös ist m’r a Wurst!” (Das geht mich gar nichts an, was Sie sind, das ist mir eine Wurst. — Do toho mně nic není, co jste, je mi to vuřt.)

Ale Blažek se nedal: “Vy hrubiáne, což neumíte na zdvořilý dotaz slušně odpovědět? Mohu já za to, že Vídeňáci ještě Rusy nezahnali zpět do Petrohradu a že hladovějí? Při mobilisaci lízali jste poslednímu frajtrovi k. und k. Hoch- und Deutschmeister-Regimentu paty za to, že řval “Nieder mit den Russen” a dnes byste za vagon cigaret skoncovali vojnu, kdybyste se nestyděli!”

Policajt zčervenal jako rak a někdo ze zástupu prohodil: “Schon recht! Sáma recht schön drinn!” (Jsme v tom tuze pěkně!)

Nadporučík se už nikoho neptal a šel směle podél průvodu na náměstí před dvorní kaplí, představil se veliteli vojenského kordonu a řekl, proč přichází. Poručík dovedl Blažka ochotně až k úzké chodbě do kaple, kudy se lidé pomalu šinuli dovnitř. Mezi ně se vsunul i nadporučík s aprovisací v brašně, kterou v podpaždí upřímně tiskl k tělu. Dvě vážné matrony protestovaly proti přednostnímu právu Blažkovu kousavým: “Tér hot á áne Extrawurst!” (Der hat auch eine Extrawurst! — Ten má také něco zvláštního!) Nadporučík poznal, že to jsou hokyně z Naschemarktu, a raději mlčel; jen ho mrzelo, že vznešené poslání jeho nazval policajt vuřtem, baby z trhu extravuřtem.

Za pomalého šoupání vpřed octl se nadporučík před těsným vchodem do kaple, ale právě mu hradní žandář dveře před nosem přivřel; přijely prý obě dcery císařovy se svými manžely a s arcivévodou Bedřichem, aby vykonaly všichni u rakve krátkou pobožnost.

Po čtvrt hodině vchod opět otevřen a Blažek vstoupil do prostorné kaple, v jejímž středu spočívala na nízkém katafalku úzká, krátká rakev, potažená červeným sametem a obklopená třemi řadami velikých, silných  svící. U nohou rakve ležely na podlaze nádherné věnce se stuhami od členů rodiny zesnulého, za nimi od jiných Habsburků, po nich květinové dary různých evropských mocnářů, potom věnce od rakouské šlechty a vysokého duchovenstva, konečně množství věnců a kytic od oddaných měst — všecky drahocenné, se skvostnými stuhami a loyálními nápisy, oplakavajícího “Toho, jenž dokončil dlouhý den života, věnovaný práci ke blahu všech, jehož  jméno bude ještě pozdním potomkům vypravovati o ryzí rytířské povaze, mohutném duchu a šlechetných snahách vznešeného Nejvyššího nebožtíka”. Na předním místě hned u rakve ležel obrovský věnec od následníka trůnu, za věnci od vznešeného kleru byl na prvním místě  nádherný věnec města Vídně.

V hlavách rakve byly tři otáře, u kterých byly ustavičně konány současně tři mše; sotvaže jeden kněz zmizel v sakristii, hned se objevil u oltáře jiný. Tak prý bylo od 8. hod. ráno do dvanácté po dobu výstavy mrtvoly.

Nikdo se nesměl zastavovat, lelkovat nebo si blíže něco prohlížet, hradní strážníci hned každého upozorňovali, aby nezdržoval a nerušil přesného pořádku.

Tak se konečně došourala k rakvi i deputace kádru domobr. pluku čís. 33 s kusem uzeného, sardinkami, salámem, se slivovicí atd. v podlouhlé příruční brašně pod paží a nadporučík Blažek defiloval se vším před svým mrtvým nejvyšším pánem vojenským. Vzpomněl při tom na všecka dobrodiní, která byl zesnulý mocnář za svůj život prokázal od vložení čtyráku do tornisty vojáka na stráži v Schönbrunně až do modlitby na klekátku za blaho milých národů za vojny a odcházeje do předsíně, všiml si zběžně věnců a nápisů na jejich stuhách. U vchodu ho napadlo: císař Josef II. vyoral jedinou brázdu, a vděční poddaní mu za to nastavěli mnoho soch; kolik jich asi zbudují Františku Josefu I., který to důkladně “zvoral” všecko?

Byl tuze rád, že se z ovzduší, přeplněného vůní svic, kadidla a květin vybral zase na čerstvý vzduch, aby mu aprovisace nenačichla směsí těchto kostelních požitků nosových. Usedl na lavici v lidových zahradách, aby pookřál na vlahém vzduchu a osvěžil se kusem salámu, komisárku a hltem vína. Potom prošel, nejživější za míru, třídu I. okresu a obědval sice draho, ale dobře v hotelu “Post”, jehož obě jídelny byly plně obsazeny od důstojníků a jejich rodin.

Příštího dne rázem 12. hodiny polední byly uzavřeny všechny ulice, jimiž se měl pohřební průvod ubírati, řetězem vojenských stráží, který nepropouštěl osob civilních. Prostranství mezi oběma mosty na Alžbětině náměstí bylo naplněno důstojníky, vyslanými jako deputace od různých vojenských útvarů. Ve tři hodiny se rozhlaholily zvony všech chrámů na znamení, že mrtvý císař opouští sídlo svých předků. Pohřební průvod, jehož se zúčastnili členové panujícího domu, cizí mocnáři, diplomati, generalita, hodnostáři církevní, ministerstva a vznešená Vídeň, ubíral se z dvorní kaple do chrámu sv. Štěpána odkudž po církevních obřadech vezli mrtvolu bez vznešeného doprovodu oficielních kruhů, který zůstal v katedrále, po Okružní třídě k Rotenturmgasse.

Na Alžbětino nábřeží dojel pohřební průvod skoro až ve 4 hodiny. Napřed se objevil v smutečním kočáře hofmistr na vysokých perách, první nejvyšší hofmistr, po něm nejvyšší komoří, nejvyšší dvorní maršálek, nejvyšší štolba, dvorní komisaři a dvorní maršálek uherský, atd., atd., všichni se svými štáby; vysoké jejich kočáry byly v uctivé vzdálenosti od sebe, čím vyšší hodnostář, tím větší volné místo za jeho vozem. Za nimi pochodoval oddíl hradních četníků, tělesná garda, uherští trabanti, po nich jeli v kočárech nejvyšší dvorní služebníci, za nimi šlo asi 60 katolických kněží v rochetkách, a za švadronou jízdy na bílých koních táhlo šest koní, skoro úplně zakrytých černými, stříbrem hojně vyšívanými a třásněmi ozdobenými přikrývkami, vysoký pohřební vůz se smutečními draperiemi, ve kterém spočívala černá, kovová rakev s ostatky císařovými. Důstojníci se postavili do pozoru a salutujíce , vzdali poslední poctu mrtvému veliteli vší ozbrojené moci Rakouska. Za pohřebním vozem jela řada vozů s květinami a věnci, po nich zase dvorní úředníci, služebníci, hradní stráž a dlouhý průvod zavírala setnina pěchoty v úplné polní výstroji. Na všem a na všech ovšem plno smutečních ozdob, chocholů, třásní, střapců, koberců, výšivek, přikrývek, cingrlátek, mezi oddíly a kočáry dlouhé mezery, takže trvalo plnou půl hodiny, nežli průvod minul stanoviště důstojnických deputací na Alžbětině náměstí.

Všude na chodnících se tísnily za vojenským špalírem napěchované zástupy Vídeňáků. Mnozí z nich, aby si zajistili místo vpředu a všecko dobře viděli, přišli prý už za ranního úsvitu, vzali s sebou stoličky a aprovisaci, někteří dokonce prodávali přední místa za čtvrtku chleba, za několik cigaret a dobývali při tom lokty místa jinde, aby je za chvíli postoupili za žvanec jídla zase jinému.

Čekajíce trpělivě na průvod, lidé ve skupinách hovořili o válce, o aprovisaci, na oboje kleli, nadávali, některý hlasitě předčítal z novin zprávy z bojiště, o posledních okamžicích císařových, nebo pokyny aprovisačních úřadů. Mnozí se hlučně bavili, smáli, pronášeli bodré vídeňské vtipy, šlágry. Nikde nebylo pozorovat nejmenšího zármutku, nikde nebylo slyšeti nejkratší modlitbičky za nebožtíka, který přece z českých peněz zvelebil a povznesl hlavní město říše, mazlil a hýčkal jeho obyvatele, kteří rozjařeni vínem pěli pyšně “Es ist nur eine Kaiserstadt, es ist nur ein Wien”. Pohřeb císařův byl pro ně příjemné intermezzo v starostech o potraviny, “á g’mütlicher Hetz” (bodrá zábava).

Když pohřební průvod zahnul z nábřeží do Rotenturmgasse ke katedrále, rozešli se též důstojníci z nábřeží a někteří se protlačili zástupy vojáků i vojenským kordonem šikmo ulicemi prvního okresu až na volné prostranství za dvorní operou, odkud pohodlně viděli, jak se pohřební průvod se všemi oficielními celebritami blíží od chrámu sv. Štěpána ke kapucínům.

Nadpor. Blažek stál s několika důstojníky v davu obyvatelstva a viděl za rakví nového císaře s chotí a malým synáčkem, jehož sněhobílé dětské šatičky byly přepásány širokou černou stuhou. Malé princátko se ohlíželo stále se zájmem po praporech a smutečních ozdobách na domech, na zástupy lidu, co chvíle zatahalo otce nebo matku za ruku a na něco se ptalo, ač tito je napomínali, aby nevyrušovalo. Protože se často malý Otík ohlížel i dozadu na vznešené panstvo, jehož pestré uniformy se mu tuze líbily, zašeptal mu jeho kolega — korunní princ německý — něco do ucha, načež se Otík zamračil jako hrom do potoka, div že nenatahoval moldánky. Počínání a dětský zjev malého prince se Vídeňákům velice líbily, usmívali se na něho, kynuli mu rukama, div že nespustili “Heil!”, bručeli, když rodiče jeho zvědavost mírnili a k slušnému chování napomínali. Když viděli, že jej pokáral i německý korunní princ, zabroukl jeden občan, že tomu koňskému handlíři do toho nic není, co dělá náš nastávající císař. Připomínalť německý korunní princ barvou a tvarem hlavy i obličeje a celým zjevem obchodníka s koňmi.

U vchodu do císařské hrobky očekával pohřeb vousatý mnich v prostém hábitě; rakev sňata z vozu a nesena do hrobky, kam ji doprovázel jen nový císař Karel I. Po jeho návratu rozjížděli se v autech smuteční hosté. Přede všemi jel císař Karel s chotí a synkem, který stoje u okna bušil do něho ručkama. Vídeňáci se smáli, mávali šátky, a křičeli z plných plic: “Hoch Karl! Hoch Otto!” Podobným huronským křikem pozdravovali všecky k Okružní třídě ujíždějící cizí panovníky a deputaci maďarské sněmovny v historických magnátských uniformách.

Den se naklonil ke konci, dveře se za rakví císařovou zavřely a neblahá jeho vláda zapadla do moře věčnosti. Škoda, že se nedočkal smutného konce říše, aby sklízel trpké ovoce svého záští proti Slovanům a Čechům.