Wichterlovy děti
Mé drahé budoucí Já,
až konečně porozumíš tomu, že chemii už teď můžeš najít jen v učebnici a ne mezi dvěma opačnými pohlavími, až přijmeš neodvratitelný fakt, že znát fyzikální vztahy Ti bude v životě prospěšnější, než znát vztahy mezilidské, či až Ti konečně přejde přes kůži a svědomí, že dráha hmotného bodu je primárně postavena před poznání a určení Tvé dráhy životní a že v hektolitrech už dnes měříme jen objem a ne zábavu, nebo se smíříš s tím, že moly už nelítají ve skříních, ale jen v látkovém množství – zkrátka – právě tehdy, když konečně přestaneš horovat proti tomu, že fí už nepoužíváme jako citoslovce, ale jen jako součást fyzikálního vzorce a smíříš se s tím, že nahrazujeme venku létající kosy za cosiny, bude se Ti dýchat mnohem líp. Proč? Možná se ptáš. Proč bys měla odložit svůj idealismus a nechat Miladu prostě a jednoduše vypočítat, za jak dlouhou dobu teoreticky sní svůj koláč místo toho, aby si na něm doopravdy pochutnala? Proč bys měla bez vzdechu přijmout, že neomezená už není představivost, ale jen interval?
Nezapomeň, že „každé těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu, pokud není nuceno působením vnějších sil tento stav změnit.“ Nebudeš-li tedy mít při ruce alespoň jednoho existujícího, který bude spolu s tebou tvořit onu vnější hybnou sílu, která přivede přírodní vědy zpět mimo civilizaci do přírody, přijdeš leda tak o nervy.
Tvé matematikou deprimované Já