Archiv příspěvků 2011 – 2022

Nápisy (nejen) na zdi

boží trest res

Matematika je…

Nedávno jsme s kamarádkami přemítaly nad tím, proč jsou lidé tak posedlí na všem zanechávat nějakou zprávu nebo alespoň své iniciály. Napadlo nás to ve Stonehenge, kde se ohrádka kolem památky posunula za pár let o desítky metrů. „Proč nás nepustí blíž? Vždyť tak velký kámen by snad nikdo neukradl, nebo snad ano?”  uvažovala jsem, když jsem si tuto turistickou atrakci musela prohlížet téměř dalekohledem. „Možná nechtějí, aby tam nějaký kreativec vítězoslavně naškrábal PEPA 2015,” smála se kamarádka. Nám ale došlo, že na tom něco bude.
Když se podíváme kolem sebe, nemůžeme přehlédnout, že člověk má potřebu se projevovat naprosto všude. Někteří to dělají legálním způsobem – vytvářejí umělecká díla a zdobí je svými iniciálami, pod svým jménem publikují knihy nebo se podepisují fanouškům, kteří si přijdou pro autogram. Nejvíce mě však fascinují lidé, kteří se chtějí zviditelnit tím rebelským způsobem – zvláště ve škole máme exemplárních příkladů mraky. Na každé lavici se objevuje alespoň pozůstatek nějaké čmáranice propiskou. Stěny na záchodech zdobí nápisy typu: „Byl jsem tady a přijdu zas, dej si pozor, Fantomas“ a zadní strany židlí jistí vtipálci označili například „Tady sedí máslo“. Ale nejhorší ze všeho jsou nápisy, které hyzdí stěny budov. Snad nikde v Ostravě jsem nenašla sídliště, které by nebylo „ozdobené“ nesmyslnými barevnými klikyháky představujícími hrdé iniciály nebo jméno umělce.
To je opravdu člověk tak egocentrický, že musí bílou nepopsanou zeď označit, aby dal najevo, že ji viděl první? Aby mu to někdo náhodou nevyfouknul? Vážně si musí i přes všechna pravidla na všem udělat pomyslnou autorskou čárku? A když u sebe nemá propisku nebo ostrý předmět, na exponáty s označením „Nedotýkat se“ vždy alespoň tajně připlácne svůj jedinečný otisk prstu.
Nemohu však tvrdit, že jsem nějaká nevinná výjimka, která žádnou z těchto věcí nikdy neudělala. I po mně určitě někde zbyly nenápadné čárky na lavicích, dřevěné obložení mého pokojíku je poseté vrytými slovy a obrázky a to ani nemluvím o tom, co jsem provedla zdem našeho domu, když jsem byla malá. Vidím-li nedotčenou sněhovou plochu, také do ní označím to své „M“ nebo minimálně srdíčko či jiný piktogram.  V sešitech mých kamarádek se nespočetněkrát objevuje mé jméno, které jsem tam narcisticky připsala.
Došla jsme k závěru, že je to asi přirozená vlastnost lidské povahy, a ať proti tomu bojujeme jakkoliv, vždy se někde nakonec objeví nápis typu PEPA 2015. A jaký by to byl příspěvek pro školní časopis, kdyby se u něho neobjevilo jméno autora? To mé jméno máš, čtenáři, v záhlaví fejetonu. Je ovšem příliš explicitní a mé touhy to nemůže zcela uspokojit. Raději bych se podepsala tak, jak by mě mohl znát někdo, kdo sleduje mou uměleckou a autorskou dráhu už ud doby, kdy jsem se naučila psát. Prostě a jednoduše:

mo

Tagged as:

Přidejte svůj komentář

Please note: comment moderation is enabled and may delay your comment. There is no need to resubmit your comment.