Éduard Manet – Café-Concert /1879/

Pivo teklo po stole jak slzy z rány,
Židle skřípaly tam a sem,
Prasklo zrcadlo nad umyvadlem
Plazil se po nás mech.

Člověk trčel sám v sobě
Rozhlížel se, nic neviděl
nejtenčí struna ho podle pravidel
Konejšila, ať dál brečí,
Že ona už nebude tenčí,
Že krásno je tak daleko,
Že teď je teď
tak ať je

Pivo teklo po stole mezi střepy
Střepy ze skla a střepy z lidí
Které už dneska nikdo neuklidí
Vzduch stál.

Člověku ubíhaly minuty
Hodiny a století
Zhubnul tak moc, až bál se, že uletí
A pak ani za milion let
Nenajde cestu zpět
Protože krásno je tak daleko
A teď je teď
A bylo

Pivo kapalo ze stolu na zem,
A na linoleu se dělaly kruhy,
Den končil a čekal na druhý,
Venku byla zima.