V sobotu 14. ledna 2017 došlo ke zřícení střechy nové sportovní  haly v České Třebové.  Hala byla zkolaudovaná 2. ledna 2017. Měla sloužit jako víceúčelové sportovní centrum pro kluby v České Třebové a tamní střední školu. Samotný pád střechy nikoho nezranil. K menším zraněním došlo až při evakuaci, kdy sportovci vybíhali před halu, kde bylo náledí. Rozhovor pro Glossarium byl ochoten poskytnout Tomáš Pavliska. Turnaje se účastnili také další naši studenti, Radim Heiser a Matyáš Šindler.

V rámci jaké soutěže bylo vaše utkání a co je to za soutěž?
Šlo o utkání regionálních výběrů dorostenců do 17 let. Vždy je osm týmů, z toho sedm týmů z ČR, z nichž každý představuje dva spojené kraje, a osmý tým je výběrem celého Slovenska. Já jsem hrál za tým Moravskoslezského a Olomouckého kraje.

Ve chvíli, kdy došlo k pádu střechy, kdo byl na hřišti?

To jsme hráli právě my proti Ústeckému a Libereckému kraji.

Kolikáté kolo turnaje se hrálo?

Šlo vlastně o závěrečné boje ve skupině, které měly rozhodnout o účastnících nedělního play-off. V tu sobotu se hrály dvě skupiny po čtyřech a v neděli mělo být finále, při kterém se plánovalo slavnostní otevření haly. My jsme hráli poslední zápas toho dne.

Postoupili jste?
Náš postup ze skupiny byl sice jistý (úsměv), ale zápas, který měl určit, kdo bude na prvním místě, předčasně skončil a všichni vědí proč.

Kdy začala padat střecha?

V první minutě první třetiny. Já jsem ještě ani nestihl vstoupit do hry.

Jak jste poznali, že něco není v pořádku?

Shora začaly padat kuličky polystyrenu, pak se ozval zvuk, který připomínal vichřici opírající se do budovy, a rachot ohýbajících se plechů. Pak to začalo hlasitě praskat a bylo vidět, jak se podlomil nosník a celý strop se začal bořit do středu. A to už začali všichni utíkat. Při letmém ohlédnutí za sebe jsem už viděl praskat ostatní nosníky jeden po druhém směrem k nám. Myslel jsem v tu chvíli, že nás to zasype. Naším štěstím bylo, že se nosníky bortily ze strany nejdále od dveří. Kdyby destrukce probíhala v opačném směru, myslím, že by se to neobešlo bez obětí.

Kam jste utíkali?

Byly tři možnosti úniku. První dvě byly přes nářaďovnu, kde bylo jen jedno okno, kterým museli hráči vyskakovat ven. Když jsem se pak bavil s jedním spoluhráčem, který tudy unikl, říkal, že vůbec nepřemýšlel nad tím, jak je to vysoko, prostě jen vyskočil. Třetí možností byly hlavní dveře vedoucí na schodiště. Tudy jsem vyběhl i já. Když jsme se vyřítili ven, byl tam kluzký led a silný vítr. Proto většina lidí popadala. Váleli jsme se jeden přes druhého a v tu chvíli mi někdo spadl na kotník.

Jaký to byl pro tebe pocit?

Člověk je v tu chvíli zredukován na jeden jediný instinkt – zachránit se. Vůbec jsem nevnímal, kdo je kolem mě, kolik lidí běží ven, jestli tam někdo nezůstal, zkrátka jsem vnímal jen sám sebe a to, jak se zachránit. Až venku jsem si začal uvědomovat vše ostatní. Že spadla hala, že stále držím florbalku, že tam mohl někdo zůstat a že mě začíná bolet kotník. A pochopil jsem, že to je proto, že na mě někdo před chvílí spadl.

Kolik lidí přišlo k úrazu?

Údajně dva nebo tři sportovci a jedna pořadatelka byli odvezeni rychlou záchrannou službou. K tomu se přidaly drobné odřeniny, které měla většina lidí.

Jak dlouho se budeš po úrazu zotavovat?

Zhruba dva týdny.

Jak se bude řešit zápas? Bude se to dohrávat?
To je předmětem jednání, musí rozhodnout česká florbalová unie. Možná to skončí nedohrané.

Zápas byl přenášen přes internetovou televizi. Byli nějací tví příbuzní svědky katastrofy v přímém přenosu?

Ano, na zápas se dívalo kolem dvacítky mých příbuzných a známých. Podobné to bylo i u ostatních hráčů. Rodiče prvních dvacet minut nebyli schopni nás kontaktovat, jelikož jsme měli mobily v šatně, a proto volali trenérům.

Za jak dlouho se ti podařilo rodiče kontaktovat?

Asi 10-15 minut po pádu střechy, jeden z diváků mi půjčil mobil.

Tak to bude asi vše, ke konci rozhovoru bych se tě chtěl ještě zeptat, zda  tato zkušenost nějak ovlivní tvou budoucí účast na podobných utkáních?

Těžko říct, hned po zřícení mě napadaly myšlenky o ukončení florbalové kariéry, ale postupem času se obava zmírňuje, i když jistý respekt z hal bude pořád.