Nedůvěra k ostatním, věčná mrzutost, zakořeněná nenávist ke všem politikům a závistné pomlouvání souseda. Za pět minut jsem nepřišel na nic jiného, co by z nás Čechů dělalo Čechy. Pouze pár charakterových atributů, které se ani nevztahují na všechny, krásný jazyk a jakési územní vymezení by mě mohlo přesvědčit o tom, že jsem jiný člověk, než ten z odlišného koutu světa, že jsem “Čech”. A přesto se nijak zvlášť být Čechem necítím.

Každý člověk je jedinečný a nese v sobě něco pouze svého. Na první pohled znatelné rozdíly mezi skupinami se však už od dob lovců mamutů tvořily především následkem odděleného vývoje a života jednotlivých skupin. Kmen usídlený na jižním úpatí hory tak mohl mít úplně jiný styl života než ten na severním. Postupem času přišla první větší seskupení, ta vedla ke státům a celkově jsme odjakživa měli tendenci se spojovat, tvořit početnější celky, z nichž se v každém žilo trochu jinak.

Internet, mezinárodní obchod a organizace, rychlá doprava a volnější hranice – všechno novinky posledních pár století – zapříčinily náhlé míšení a praktickou nemožnost vyvíjet se jako stát izolovaně. Objev německého vědce není již objevem pro Německo, ale pro celý svět. Hospodářský a politický systém je napříč Evropou téměř stejný. Sdílíme většinu kulturních hodnot, ač tomu tak kdysi nebylo. Letí-li spolu Čech, Ital a Brit letadlem, je to možná začátek dobrého vtipu, jsou od sebe však k nerozeznání. Není proto na místě, abych o sobě přemýšlel spíš jako o Evropanovi, než Čechovi? A co víc, přičleněním Ameriky, která se od nás taky neliší ničím zásadním, můžeme klidně zavést pojem “zápaďan” a hodit nás všechny do jednoho pytle. Další kulturně odlišné celky by mohl tvořit například arabský svět, dálný východ a subsaharská Afrika. Austrálii, Nový Zéland a další kolonie pak bez váhání přiřadíme do našeho západního bloku. Hned by byl svět přehlednější.

Se zvyšující se důležitostí mezinárodních organizací, kdy třeba Evropská Unie už má i legislativní moc, se dá docela s klidem očekávat, že státy nabydou v blízké budoucnosti v rámci mezinárodních seskupení stejnou roli, jakou ještě nedávno zastávaly kraje v zemi. Nemusí to tak být ustanoveno, protože nacionalisté a hrdí “vlastenci” vždy čekají na příležitost se bouřit, jenže prakticky to tak může vypadat. Tento proces zastaví jedině nějaký fatální, společnost rozdělující konflikt.

A vůbec by mi nevadilo, kdyby si děti mých dětí jednou neřekly: “Já jsem Evropan,” nýbrž: “My jsme pozemšťané!” nebo občané Země – pojmenování “Zeman” používat vážně nechci. Globalizace jde kupředu a spolu s ní by se měla měnit i naše idea o vlastenectví.