Ilustrace: Josef Lada

Vychováván v pohádkách, ve kterých každý rytíř umně vytváří svou statečností, nezlomnou oddaností, a neohrožeností svého mluveného projevu dokonalou předlohu ideálního postoje muže ke světu, vyrůstal z malého N. Hubudržela odhodlaný a rekovské ideály ctící kluk. Když ale konečně kráčel v ústrety jednomu z životních milníků – nástupu do školy – zastihl jej po cestě nepříjemný kontrast. Kontrast mezi světem pohádek, ve kterém neexistuje kompromis ve formě jen půl království, nebo jen ruka princezny, a realitou, ve které by byl ustrašený vyjednávající schopen slevit svůj požadavek na žádné království a jen polovinu princezny. Nepříjemnost přechodu do světa, ve kterém všichni pro jistotu mlčí a nikdo ze zbabělosti či lenosti nehasí to, co ho nepálí (a to dokonce i v případě, že se jedná o byt souseda bydlícího vedle), už může více podtrhovat snad jen jediné. A to fakt, že každý mladý fantasta, který se toužil přímo topit v nadšení z realizace svých čerstvě nabytých hrdinských ambicí, se dnes místo toho může leda tak utopit ve světe zvyku a schematizmu. Zkrátka stereotypu, ke kterému jej od mala vedou rodiče, či ve školním prostředí kantoři zvyklí nosit na střídačku s košilí flanelovou jen železnou košili zvyku, a kterým taky příliš nezáleží  na tom, jestli držíte krok, ale hlavně že poslušně držíte …

I přes to, že byl náš mladý N. Hubudržel naturelu poměrně výbojného a vytrvalého, začal i on postupně podléhat tlaku společenského systému. Totiž systému, ve kterém je pojmenovávání problému – jehož řešení vyžaduje překročení hranice něčího komfortu, či vybočení z řady – pro něj akorát škodlivé. Škodlivé proto, že žádoucím prototypem dítěte je dnes přeci nejlépe ten, který pro jistotu chodí házet do křišťálové studánky, kde nejhlubší je les, mince pro štěstí, aby nedostal za recitaci hůř než za dvě. A škodlivé taky proto, že ideálním typem pracovníka ve skutečnosti bývá zaměstnanec, který už dávno rezignoval na touhu po osobnostním růstu, a který se strachem stejně tak dnes jako za deset let, bez návrhů pracovních inovací jen mlčky leští svému nadřízenému boty.

Mladicky odhodlaného Huhudržela přirozeně zklamalo, když viděl, že důvodem neotevřít pusu nejsou jen fixní rovnátka, ale i strach, zvyk a neochota. Jak už to ale bývá, v prostředí, které nedisponuje žádným motivujícím gogolovským výkřikem vpřed, a kde společnost jen laxně mlčí a postupně přestává problémy už i registrovat, natož pak je pojmenovávat, pozbyl i N. Hubudržel poslední zbytky odhodlání. I on totiž nabyl vědomí a strachu, že při svém výstupu z řady by se leda tak vrátil k hrachu, na kterém kdysi tak nerad klečíval. Akorát s  jedním rozdílem, že dnes by jej na stěnu házel. A tak bylo docíleno toho, že i zprvu odhodlaný Hubudržel už navždy jenom hubu držel.