/Zdroj: pixabay.com/

Literární vědce z katedry bohemistiky Filozofické fakulty UP zajímalo, jakou roli má v očích dnešní mladé generace spisovatel. Vždyť se toho tolik v poslední době napsalo a namluvilo o jejich ztrátě zájmu číst beletrii! Rozhodli se proto vyzvat současné středoškoláky k napsání eseje na toto téma. Esej je snad nejnáročnějším slohovým útvarem, s jakým se mohou středoškoláci setkat. Jak svou úvahu s názvem Inspirátor pojala naše studentka Barbora Seberová, můžete posoudit sami. Doplníme jen, že porotu soutěže velmi zaujala.

Společenské klima naší doby, totiž doby od počátku bezdrátové komunikace a zrodu Super Mária, je obrazem života ovládaného pomocí počítačové myši a utonulých životních hodnot, které jsme nechali jako společnost potopit v oceánu neukojitelného konzumu. Tento konzum vyzdvihující na piedestal kult sebestředného a uspěchaného člověka, zaobírajícího se jen svou vlastní neukojitelnou potřebou blahobytu,ak stvořil čtenáře, jehož čas místo radosti z písemného umění vyplňují jen starosti s vlastním sousedem, nebo koupí nového tepichu do čerstvě zařízené kuchyně. Jak je tedy zjevné, „časová vytíženost“ čtenářova neposkytuje prostor pro to, aby v jeho životě našlo své místo literární umění, které by jeho pozornost odvedlo k složitějším problémům aktuální doby, nebo by zabralo více času než půl hodiny, totiž času, který by byl jinak věnován úvahám o zmíněném koberci. Čtenáři tak v důsledku dávají čím dál častěji přednost novému, časově a mentálně méně náročnému fenoménu – filmu.  A literatura, jeden z nejmilejších společníků už zašlých dob, tak postupem času ustoupila do pozadí. Je ovšem opravdu opodstatněné svádět veškerou vinu z úpadku literárního umění jen na „časovou omezenost“ čtenářovu? I v dnešní zkybernetizované době by se určitě našli lidé, kteří by neopovrhli blaženým pocitem, jenž pramení z otáčení další a další knižní stránky. A proto je taky na místě otázka: „Inspirují dnešní autoři lidi ke čtení? Plní dostatečně svou spisovatelskou úlohu?epřestávají lidé číst třeba jen kvůli nedostatku podnětů ze stran autorů?

Potrava pro čtenářova ducha musí taky trochu chutnat, aby byla poživatelná a splnila tak svůj účel nasytit čtenářovu mysl pocitem nenahraditelné radosti ze čtení a tím docílila opětovného strávníkova návratu k potravě téhož charakteru. Spisovatel připravující onu potravu – a plně tak svou úlohu – by tedy měl používat „ingredience“, které dovedou čtenáře zaujmout, ale zároveň mu budou schopny zprostředkovat svět vyšších hodnot. Svět, ve kterém existují i důležitější problémy, než jsou jen spory o tom, kdo bude vysávat onen nový koberec v kuchyni.  

Spisovatelé tvořící stávající literární klima by se, přirozeně velmi hrubě, dali rozdělit do tří typů.

Typem prvním je tak zvaný „velký poeta“. Je klasickým výplodem konzumní společnosti. Chodí střízlivě, ale přec módně oblečen, čelo bez vrásek, ale zároveň plné očividné zádumčivosti obvykle vycházející z mučivých starostí s celou tou naší globální mizérií, či (ale to přirozeně jen v krajních případech) ze soužení nad „nedostatečně vysokým“ stavem bankovního účtu. Kráčeje s přirozenou pokorou, ale nosem nasměrovaným k oknům Božím hledí na lidi láskyplně, ale přec úkosem (protože to on tvoří lapidárnost dnešního beletristického umění). Přemýšleje nad tím, jakým dalším dílem obdaří své čtenářstvo, zaobírá se především úvahami, kolik mu daná práce vynese a jestli bude její podbízivost dostačující na to, aby zakryla nedostatek talentu a aby se jeho jméno udrželo v povědomí alespoň do té doby, dokud bude stále česká televize točit podle „brilantních“ scénářů nové a nezbytné televizní seriály, či vydavatelství vydávat knihy jen kvůli zisku. I přes to, že jsou jeho práce obrazem povrchnosti a laciné vulgarity, jeho útěchou může být jistota, že i když je jeho úloha absolutně nenaplněna, zisky mu stále dovolí pít kvalitní Bordeaux, avšak čtenáři poskytovat jen ubohé „rybízové výběrové“.

Naplněnost úlohy druhého typu spisovatele určitě dosahuje v očích čtenářových o něco větší a také povzbudivější míry. Jeho práce totiž bývají prodchnuty talentem, uvolňujícím z těžkosti lidské všednosti, a intelektem, který jeho slovu dodává povznesenost. Autor dokáže čtenáře vtáhnout do života svého fantastického románového hrdiny, avšak bohužel ne vždy ho také donutí, aby přemýšlel nad svým vlastním.  V literárním světě se ale na rozdíl od posledního třetího typu spisovatele těší velké popularitě, která mu dopřává postavit se na samotný Olymp knižního trhu. Díla autora, která totiž „vynesla na světlo všechno, co je ustavičně na očích a co lhostejné oko přece nevidí, celé to otřesné bahno malicherností, jež obestírá náš život“ [1] přestala moderního čtenáře bavit. Třetí typ spisovatele, jehož úloha by se mohla pojmenovat úlohou naplněnou, tak doplatí na to, že dnešního konzumního člověka přestaly zajímat problémy, které se bezprostředně netýkají jen okolí jeho vlastního gauče. Autor je tak dohnán k nucenému smíření se s faktem, že se jeho práce nebudou nikdy těšit tak velké popularitě, jak by si zasloužily.

 Jistě, zdánlivý nedostatek inspirující literatury, který by mohl vyplývat z výše nastíněného literárního klimatu, by zajisté mohl hrát do karet alibistickému čtenáři, který by se pokusil obhájit svůj nezájem o četbu právě oním „zdánlivým nedostatkem inspirace“.  Situace ovšem doopravdy není zdaleka tak špatná, aby se dnes nenašla díla, jejichž autorům se přec jen podařilo svou úlohu dokonale naplnit.  V množství prací, které jsou dnes k dispozici, pravda, nemusí být každé dílo kvalitní stejně jako dílo Puškinovo. To ovšem neznamená, že kdo hledá, nenajde. Argument alibistického čtenáře zůstává tudíž neoprávněn. Nutno však říct, že s celkovým ústupem slovesného umění do pozadí přirozeně děl inspirativních postupně ubývá. Zejména pak v očích mladších generací upadají do zapomnění dokonce i některá díla klasická.

Protože život bez umění by byl jen ubohým přežíváním, ale ne opravdovým životem, byla by škoda nepídit se ještě chvíli dál po potencionálním jádru problému.  Kde tedy hledat další příčiny nezájmu o četbu?

Stejně tak jako se dětem zprostředkovávají některé zákonitosti lidského světa, i do světa literatury je potřeba děti uvést.  Od dob, kdy sami rodiče a učitelé začali podléhat náporu kybernetiky a s ní nové a snazší formě zábavy, začali v dětech pod dojmem svého vlastního okouzlení pěstovat místo lásky ke čtení jen lásku k jednoduchosti. Jednoduchosti, kterou jim poskytuje jejich nový chytrý telefon. Následky, které způsobil svět odepírající mladým generacím kouzlo „světa za zrcadlem“, jsou proto patrné v dnešním nezájmu o četbu a neschopnosti lidí mladších třiceti let mluvit jazykem bohatším, než je jazyk pseudohumorných facebook aforismů. Vedou také k neschopnosti rozeznat od sebe literaturu kvalitnější a tu méně kvalitní, čímž se dětem ztenčuje možnost objevit právě ona díla, jejichž autoři svou úlohu splnili a mohli by je tak inspirovat k dalšímu čtení.

Situace snad ještě není tak úplně bezvýchodná. Děti jsou budoucnost, říká se. I přes to, že je autor jako inspirátor pochopitelně nenahraditelný, svou významnou roli zde hrají také rodiče a učitelé. Pokud právě oni začnou v dětech pěstovat lásku k četbě a nedělat ze čtení jen jednu z možností jak děti ohodnotit a oznámkovat, dají jim příležitost poznat všechnu tu radost, kterou nám literární umění může poskytnout. Nové a k četbě inspirované generace by tak mohly být schopny přivést ono krásné umění znovu k aktivnímu životu.

[1] GOGOL’, Nikolaj Vasil’jevič. Mrtvé duše. Praha: Odeon, 2016. Knihovna klasiků (Odeon). ISBN 978-80-207-1696-5., s.