Teatr im. Adama Mickiewicza v Cieszyně

V dnech od 28. dubna do 3. května na území České a Polské republiky proběhl velký filmový festival Kino na Hranicích. Tyto dny patřily všem filmových nadšencům polské, české ale i slovenské kinematografie. Filmová představení byla doprovázena diskuzemi s tvůrci i herci daných snímků.

Nejprve si musíme nechat sjednat akreditace. Vcházíme tedy do budovy, která na první pohled vypadá jako hlavní stanoviště festivalu. Dzień dobry. Akredytacja Media pro lidi. Podpis, potřebná fotečka a pak spokojeně odcházíme s visačkou na krku.

Kam vyrazíme jako první? Vzhledem k tomu, že je už patnáct minut po zahájení sobotního programu, vybíráme Teatr im. Adama Mickiewicza, od kterého se momentálně nacházíme jen několik málo minut. Dovnitř tedy vcházíme s drobným zpožděním. Překvapuje nás rozsáhlost tohoto hlediště. Ono je to vážně kino v divadle…

Naši pozornost si ovšem získává slovenský film Agáva. Režisérem snímku je debutant Ondrej Šulaj. Veřejnost jej může znát třeba jako spoluautora scénáře filmové pohádky Čert ví proč. Ačkoliv se film z roku 2016 mezi špičku slovenské kinematografie nejspíš nezařadí, jisté kouzlo v nás přesto zanechal. Divácký zážitek umocnila kombinace prostředí historického divadla kolem nás i záběry z venkovského Slovenska na plátně.

Na další film se daleko nepřesunujeme. Podle popisku by se v divadle teď měl promítat film o životě vybraných občanů amerického velkoměsta. Rozhodujeme se tedy pro tuto variantu. 21 x New York představuje jednadvacet lidských osudů toužících po lásce, společnosti i vztahu. Jak sám tvůrce Piotr Stasik po projekci avizoval, tento částečně dokumentární film pro něj měl sloužit jako jakási příprava na život v New Yorku. Poté, co toto město navštívil, se totiž rozhodl v něm nadále žít. Piotr tedy začal možná více než pravidelně jezdit metrem a sbírat příběhy lidí. Všechno zaznamenával na velkou kameru na stativu. Nakonec se však Piotr rozhodl vrátit do rodného Polska. Jakožto sociologovi mu tam připadaly věci v jistých ohledech extrémnější. Navíc míní, že ho ta původní energie velkoměsta do značné míry již vyčerpala. Přehnaný turistický ruch a vysoká cena zboží podle něj v dnešní době láká ambiciózní umělce spíše do menších měst.

Jeden z dotazů publika poukazoval také na to, jak Piotr přiměl aktéry, aby se před kamerou svlékli. Odvětil, že jako dokumentarista má takovou schopnost a především zkušenosti z předchozích filmů. Lidé prý také slyší na to, že se mohou dozvědět něco více o svém těle z perspektivy někoho cizího. Piotr má za sebou se vším všudy tři snímky. Jeden mu podle jeho slov trvá natočit zhruba dva roky. Všechny záběry si zpracovává a stříhá zcela sám. Na závěr diskuze ještě oznámil recept k této samostatné tvorbě, a to, že lidé by si měli najít svého mistra a za tím si kráčet.

Poté máme nějaký čas navíc. Tak akorát pro přesun zpět na českou stranu Těšína. Central je jediné kino v České republice, do kterého je v rámci festivalu možné zavítat. My jsme zvědaví na naše dnes poslední představení. Film Špína slibuje notnou dávku emocí, které dokáží zahýbat člověkem. A veškerá očekávání se potvrzují. Toto slovenské drama by nemělo nechat člověka chladným. Příběh o sedmnáctileté dívce, kterou znásilní její učitel během doučování, vyžaduje silné nervy. Dívka se o tomto činu ovšem bojí promluvit, nechce totiž být tou znásilněnou obětí. Jednoho dne se rozhodne ukončit život podřezáním žil. Ovšem neúspěšně. A naopak ji to dostává do psychiatrické léčebny. Tam ale dochází k posměškům hraničících s šikanou, což nejspíš neslouží jako ideální prostředí pro léčbu. Dívka se na místě stává svědkyní sebevraždy.

Podle slov Patrika Holubáře, který ztvárnil mentálně postiženého bratra dívky, byl jedním z podnětů ke vzniku filmu právě systém psychiatrických léčeben na Slovensku. Situaci jsme měli možnost vidět na plátně, kdy pacienty ztvárnily autentické osoby. Alarmující je také statistika, která říká, že zločin znásilnění nahlásí jen zlomek žen, pohybující se v řádech jednotek procent.

Špína vznikla v roce 2017 jako absolventská práce režisérky Terezy Nvotové. Premiéru měla na mezinárdoním filmovém festivalu v Rotterdamu.

Ačkoliv je slovenská premiéra filmu naplánována až po festivalu Kino na Hranicích, na české půdě jej dívaci mělo možnost zhlédnout již před několika týdny. Jeden z moderátorů dokonce zmínil, jaký je podle něj rozdíl mezi českou a polskou distribucí filmů: Zatímco v České republice si můžeme být jisti, že když se v českém kině objeví film s takovýmto “brutálním” tématem, po několika týdnech už ho nedávají…