S tužkou okousanou nikoliv od lačnosti po vzdělání, ale z obyčejné nudy, seděli studenti nad tlustými studijními skripty „poutajícími“ jejich mládí svou odborností. Stejně jako mnoho z jejich vrstevníků i je při této činnosti napadala jedna a tatáž otázka. A to zejména v případech, kdy jejich studium zahrnuje jen ducha nepřítomné pamětní učení frází, jejichž prázdné odříkávání považuje leckterý vyučující za naplnění svého tvůrčího cíle. Napadá je otázka, která svým významem potlačuje jejich módní ateistické smýšlení a ve které lze cítit více upřímnosti než v leckterém dlouholetém manželství, totiž: „K čemu mi to, Pane Bože, bude?“ Kladená otázka, pravda, zdánlivě utvrzuje obraz o studentstvu jako o pouhých zahálčivých a nevděčných osobách neschopných poučit se z životních pravd svého vychovatelstva „já ve tvém věku“ a „já ti to říkal.“ Ovšem v případě studentů, kterým byla z očí vypuzena dětská jiskra zračící touhu po objevování, není nevýznamnou a výplňkovou větou vyřknutou z lenosti a nazdařbůh. Nepřichází totiž sama. Těsně za ní přichází myšlenka na vlastní budoucí uplatnění. Našim studentům s tlustými skripty se zjevila v mysli při pohledu na okraje těchto skript, jejichž stránky stihli v momentě nejvyšší mentální soustředěnosti pokreslit obrázky superhrdinů a princezen, kterými chtěli být, když byli malí. A protože snad všichni studenti nevnímají prodávání opiček na gumě v parku jako dostatečnou odměnu za své studijní úsilí, snaží se posléze hledat inspiraci pro výběr svého budoucího oboru. Inspirace, která se jim ale dostává, nebývá bohužel vždy tak velká, jak by býti mohla.

I přes to, že by školy měly být místem, kde se kromě učiva vyučuje i láska k učení a otvírá rozum, bývá tomu často naopak. Stále se zde mnohdy studenti setkávají s pedagogy, jejichž odpovědí na otázku „proč chcete být učitelem?“ byla „červenec a srpen.“ S pedagogy, jejichž zapálení a vyučovací metody tedy nedovolí studentům nahlédnout do tajů a krás předmětů. A kteří jsou leda silně kritičtí k jejich kritickému myšlení, místo toho, aby jim pomohli sundat uzdu všetečnosti a brýle mámení vytvořené z domněnky a zvyku, které jim poručila nasadit na hlavu královna světa marnost[1]. Inspirace pro výběr budoucího povolání vyplývající z lásky k předmětu je tedy pro mnoho studentů nedosažitelná. Jejich koníčky bývají mnohdy odvislé od jednotvárného prostředí jejich digitálně dementního[2] společenství, ve kterém se pohybují, a proto možnost vybrat si je jako kandidáta na své budoucí povolání nebývá vysoká. A důsledkem toho všeho bývají demotivovaní žáci, kteří si v dospělosti vytyčili za pokračování svého vzdělání jen studium televizního programu. Jejich kantoři jim totiž neudělali ze školy hru, ale prohru. Neumožnili jim kvůli prázdnosti svého profesního přesvědčení vybudovat si lásku k oboru. A nedostatečně inspirovaní studenti s tlustými skripty tak začali volit povolání podle toho, kolik volného času jim zbyde na samostudium onoho televizního programu. Jaké povolání ovšem umožňuje nemotivovaným studentům dostatek tohoto volného času? Jaké povolání je tou vysněnou idylou nekontrolované pracovní nezodpovědnosti? Snad jenom to, které jim dává červenec a srpen.

[1] Komenský, J.A. Labyrint světa a ráj srdce

[2] Spitzer M. Digitální demence