Zdroj: https://vysivani.nej-sici-stroje.cz/

Z dnešního dne jsem byl vyklepaný už několik týdnů nazpátek. Musím říct, že takhle nervózní jsem nebyl snad ani před tím velkým mistrovstvím světa. Bylo mi několik dní před závodem špatně, to ano, ale ještě se mi nestalo, že bych během nocí téměř nespal a z lehkého spánku se budil s hrůznou představou toho, co mě čeká.

Když mi můj manažer nadšeně ukazoval pozvánku do rádia, měl jsem chuť roztrhat buď ji, nebo jeho. Prý se mnou chtějí udělat rozhovor ohledně toho posledního mistrovství, které jsem vyhrál. Tvrdil, jaká úžasná příležitost a reklama to je a jak to přiláká všechny ty sponzory, které potřebujeme. Byl jsem zásadně proti, neboť veřejné projevy jsou něco, z čeho mám vyloženě panickou hrůzu. Jenže on si nedal říct, a když se do toho vložila i manželka, která mě dlouho a úpěnlivě prosila, zaváhal jsem. Po několika dnech citového nátlaku jsem nakonec ve slabší chvilce podlehl a odkýval jim to.

Tak tady dnes sedím, třepu se jak ratlík a pořád dokola si v hlavě opakuju odpovědi na otázky, které jsem si připravil. Moderátor se na mě povzbudivě usmívá a hodiny odpočítávají čas do oné osudné chvíle. Zbývá posledních pár sekund. Zhluboka se nadechnu a očima zachytím pohled své manželky za skleněnými dveřmi. Rukama ukazuje gesto zatnutých pěstí a naznačuje mi, že mi drží palce. Je mi ale jasné, že u těch dveří stojí taky proto, aby mi zabránila v případném útěku.

Najednou se rozsvítí červená žárovka. Je to tady, začíná přímý přenos. Moderátor zmáčkne čudlík a začne mluvit.  „Vážení posluchači, vítáme vás ze studia Českého rozhlasu. Dnešním hostem je náš slavný sportovec Petr Houžvička, vítěz běhu na  100 metrů na mistrovství světa v Kalkatě. Dobrý den, Petře. Trénink na tento závod musel být jistě velmi náročný, je to tak?“

„Eh, no, ano …“ začal jsem nesměle a hledal jsem ve svých poznámkách to, co jsem chtěl říct. Nakonec jsem ten odstavec našel a začal jsem třesoucím se hlasem číst. „S přípravou jsme začali už minulou sezónu a zvolili jsme zcela jiný tréninkový plán…“ Takhle jsem ještě nějakou dobu pokračoval a ulevilo se mi, že to jde hladce. Moderátor se přesně držel scénáře a pomáhal mi, když jsem nevěděl, co říct. Už jsem si začínal říkat, že vystupování v rádiu není tak strašné, jak jsem si myslel. Ale to jsem se mýlil. U čtvrté otázky jsem zjistil, že se mi část textu rozmazala a nemohl jsem ji přečíst. Tak jsem musel začít improvizovat.

„Eh, nó, takže, eh … bylo to velmi těsné … eh …ostatní závodníci měli také formu a eh … no … Jsem moc rád, že jsem na stupni vítězů nakonec obkadil první pozici.“

Viděl jsem, jak se moderátor na chvíli zarazil a začalo mu cukat v koutku. I manželce najednou ztuhla tvář a bylo vidět, že neví, jestli má brečet nebo se smát. Chvíli jsem nechápal, co se děje, a pak mi došlo, co jsem právě prohlásil. A taky to, že jsem to prohlásil před celým národem a že ta vyřčená slova už nelze vzít zpět. Zrudnul jsem jako rak a bylo mi jasné, že tímhletím jsem skončil. Zvedl jsem se ze židle, rozrazil mé manželce dveře před nosem a vyběhl chodbou ven z budovy. Já věděl, že celá tahle pitomá záležitost nedopadne dobře. A já idiot se zase nechal překecat, přestože to tak moc nesnáším. A teď si o mém kadění bude vyprávět celý národ. Ale tohle je naposledy. Až zase přijdou s nějakou skvělou nabídkou, kadím na ně všechny.