Znaveně klopýtal ztichlým domem. Jeho prázdnota a klid ho vevnitř svíraly a dusily, přestože otevřel všechny okenice a dovnitř proudil svěží, vlahý jarní vzduch. Prožil si náročný den a i když bylo k noční hodinám ještě daleko, nemohl se dočkat, až se svalí do přikrývek a milosrdný spánek mu poskytne alespoň chabou útěchu a tolik žádaný odpočinek.

Po cestě se zastavil v kuchyni a sklenici si naplnil studenou vodou. Opřel se o linku, zavřel oči a zamyšleně se zaposlouchal do ticha; jeho jediným společníkem bylo tikání nástěnných hodin kousek nad ním. Brzy získal pocit, že se mu z toho zvuku každou chvíli rozskočí hlava; a tak odložil sklenici a jeho kroky se konečně vydaly do ložnice.

Když sáhl po klice, ihned si uvědomil, že něco není v pořádku. Dveře byly pootevřené a pronikal jimi ven široký pruh světla zapadajícího slunce, které se opíralo do oken zšeřelé místnosti. Skoro by se vsadil, že je před odchodem přivřel – pak si ale uvědomil, že jejich neobvyklý stav mohl způsobit průvan z otevřených okenic. Přesto si počínal velmi obezřetně, dlaní se opřel o plochu dveří a opatrně nakouknul dovnitř. Uprostřed pohybu se zastavil.

V pokoji nebyl sám. Na posteli ležela ona – jeho Rebeka, ach, jeho milovaná Rebeka. Spala a téměř neslyšně oddechovala, stočená do klubíčka, s hlavou zabořenou v přikrývkách. Byla stejně krásná jako vždycky, možná ještě krásnější, když na ni dopadalo načervenalé světlo slunce, které se také pomalu ukládalo ke spánku. Zachvátil ho tak silný nával lásky a něhy, že se mu téměř podlomila kolena.

Ležela tam, jako by tento dům nikdy neopustila – jako by poslední dny byly jen zlým snem, ze kterého se konečně mohl probudit. Nemohl ani vyjádřit, jak moc si vyčítal, že na ni křičel – kolikrát si v duchu stále dokola přehrával obraz jejích vzdalujících se kroků, když před pár dny i přes jeho zoufalá volání mizela v dálce za rohem ulice. Kamkoliv chodil, měl před očima její zmatený a ublížený výraz, kterým ho obdařila, než nadobro zmizela z jeho domu a z jeho života.

Dnešním dnem se však všechno změnilo – zdá se, že mu jeho hrubé chování odpustila a rozhodla se vrátit domů. Začínal se obávat, že ji už nikdy neuvidí – když ale pozoroval její pravidelně stoupající a klesající hrudník, část jeho života opět zapadla na své místo. Hrůzy posledních dnů se rozplynuly jako obláček dýmu a zůstala jen všeobjímající radost a úleva.

Uvažoval, jak se dostala dovnitř, když přece ráno dům zamykal a všechny klíče si vzal s sebou. Pak si ale vzpomněl na otevřené okno v obývacím pokoji nad pohovkou, kterým chtěl z domu vyhnat dusný a těžký vzduch, jenž se tam za poslední dny nahromadil. Bylo to to stejné okno, jímž ji den za dnem vyhlížel – věděl, že z něj vždy ráda pozorovala okolní krajinu, a když u něj sedával, měl alespoň částečný pocit její blízkosti.

Musela přijít, když nebyl doma – a jelikož se jí nejspíš nechtělo čekat před zamčenými dveřmi, objevila otevřené okno v přízemí, kterým se snadno dostala dovnitř. Vždy obdivoval její pružnost, s kterou se jako akrobatka byla schopna dostat téměř kamkoliv, kam si zamanula. Dveře do ložnice nechal přivřené, takže na své oblíbené místo v domě už došla bez překážek.

Uvědomil si, že bylo docela nerozumné nechávat přes den otevřené okno s volným přístupem z ulice – hned tu myšlenku ale zaplašil, neboť když se mu díky tomuto oknu podařilo získat zpátky ji, jeho ztracenou lásku, bylo by mu jedno, kdyby mu vše ostatní z domu odnesli. Ona byla to jediné, na čem mu v tu chvíli záleželo.

S úsměvem se opatrně přiblížil k posteli a sedl si vedle jejího spícího těla. Neklidně se zavrtěla, ale zdálo se, že ji svým příchodem neprobudil. Něžně jí položil dlaň na záda a pomalými pohyby ji začal hladit. Cítil, jak se pod jeho dotyky chvěje – jemně ji políbil za krkem a vzal ji do náručí.

Rebeka neprotestovala. Jen lehce otevřela oči a se spokojeným výrazem mu zabořila hlavu hlouběji do klína. Nepřestával ji hladit po srsti, dokud se její dech opět nezpomalil a nezačala tiše a vytrvale vrnět.