Kabinka číslo 3

„Některé sny se jenom zdají, jiné jdou hlouběji. Kainarův citát,“ prohlásil pan profesor Měrka. V tu chvíli se mi začalo potit čelo. Pokud budou ostatní dvě témata slohové práce podobná, můžu tak leda papír podepsat a vyrazit na oběd. „Druhý citát je: bouřek jsem se nikdy nebal, bouřky ja svolaval! Povšimněte si samozřejmě lašského dilalektu. Celý Janáček,“ prohlásil Měrka se smíchem.

Tak to je konec. Další špatnou známku si nemohu dovolit. Zvláště, když má slohovka váhu 8. Musím se odsud nějak dostat a zkusit najít nějaký text na netu. „Mohu si rychle odskočit?“ škemravě pohlédnu na Měrku.  „Ehm, tak běžte, pane Závado,“ odvětil profesor.

Rychle opouštím místnost a směřuju k toaletám. Po cestě potkávám Áďu Klestila, který jde opět do hodiny s osmiminutovým zpožděním. Jak trestuhodné. Na záchodech pro chlapce usedám klasicky do kabinky číslo 3, která má přímo za sebou router, takže je zde wifi signál nejsilnější. Jak tak sedím, začínám skutečně pociťovat potřebu záchod použít. Surfování tedy odkládám o pár minut, rozepínám si poklopec a knoflík na kalhotách. Vzápětí se dostavuje pocit blažené úlevy, když v tom zaslechnu nepříjemný zvuk. Zní to jako …, jako můj BUDÍK!

Probouzím se z noční můry, tentokrát však nejsem zalit pouze studeným potem. Zalil mě teplý pocit, zvláště v oblasti kalhot.

„Tenhle sen šel vskutku poněkud hlouběji!“