Haló, haló! Školní hlášení.

Byla to úplně obyčejná středa. Většina pedagogů šla jistě do práce s dojmem, že je čeká další ničím neobyčejný den. Čtrnáct profesorů se ale toho rána podstatně mýlilo.

Jak už to tak bývá, pozvání na stužkovací večírek si každá třída organizuje jinak a podle svého nejlepšího uvážení. Letošní čtvrtou D ale napadlo udělat něco dech beroucího, co tady ještě nebylo. Ke svému pozvání na “stužkovák” využili školné rozhlas.

“Dobrý den, já se taky omlouvám za přerušení konce vyučovací hodiny,” započal jsem svou asi osmiminutovou rozpravu do školního rozhlasu. Ten den jsem nehlásil sám, ale ještě mě stihl předběhnout p. prof. Kubečka, jehož hlášení jsem pro malinkou nervozitu ze svého projevu nevnímal. “Ale mám tady velmi důležitou zprávu pro některé profesory. Prosím všechny pedagogy, jejichž jména nyní přečtu, aby se neprodleně dostavili na vrátnici. Jedná se o: p. prof. Jiříčkovou, Magicovou, Pávkovou, Kňurovou, Valentíkovou Sokolovou, Zubíčkovou, Melichárkovou, Želázkovou, p. prof. Krchňáka, Dybala, Hlavatého, Kleina a pana ředitele Netoličku.” Závěrem jsem také poprosil naší paní profesorku třídní Pikovou, aby její kroky z kabinetu rovněž směřovaly do vestibulu.

Hlášení pokračovalo: “A pokud nějaký jmenovaný profesor nebo profesorka dopisuje se svou třídou test, nechte, prosím, své studenty v klidu písemku dostat a dostavte se na vrátnici.

Pane profesore Krchňáku, my víme, že tu nejdůležitější látku vždy probíráte na konci hodiny, ale rádi bychom Vám připomněli, že zítra je taky den, a proto, prosím, ihned opusťte své dosavadní působiště.

Paní Jiříčková, tu ukázku můžete zadat k přečtení za domácí úkol, tak už ty studenty netrapte a vydejte se spolu s testovými sešity do vestibulu školy.

Paní Sokolová, zbývá Vám méně než pět minut do konce hodiny, vyčíslení rovnice proto, prosím, odložte na příští hodinu.

Pane Hlavatý, kluci si dali rundu už na začátku hodiny, proto se Vám NYNÍ spouští časomíra, abyste co nejrychleji doběhl na vrátnici.

Ačkoliv toto hlášení trvá již přes dvě minuty, ve vestibulu se stále nenachází žádný z jmenovaných profesorů. Kde vás máme?”

Profesoři nechodili a jak jsme se později dozvěděli, někteří hlášení nebrali vážně a až jejich studenti je přesvědčili, že jejich přesun z hodiny je nutný. Bylo tedy na čase improvizovat, což pan profesor Krchňák nazval hezky “stand up komedií”.

V tu středu 17.10. nezvonilo na velkou přestávku, neboť jsme se dohodli, že hlášení neukončíme, dokud nebude všech 14 jmenovaných učitelů v hale. Velkou přestávku jsem tedy zahájil slovy: “Mé povídání právě přehlušilo zvonění na přestávku. Je na čase dopsat poslední číslo, zkontrolovat podpisy na papíře a odložit propisky. Poslední vzadu vysbírají Áčka Béčka zvlášť,’ tak přesně takhle by to řekla paní profesorka Kňurová. Tímto tedy vyhlašuji s minutovým předstihem dvacetiminutovou pauzu před další vyučovací hodinou. Kdo má zájem zůstat v obraze, neztlumujte rozhlas a svými hlasitými rozpravami nepřerušujte hlášení, jinak kdo chce svačit může samozřejmě konzumovat cokoliv dle libosti, co neporušuje školní řád.”

Improvizace pokračovala. Místy jsem nevěděl už co říkat, ale nevzdával jsem se. Slova ze mě padala naštěstí dále. Po osmi minutách od začátku hlášení se všichni zvaní profesoři shromáždili ve vestibulu školy, kde je čekalo další velice milé překapaní.