Foto: Viktor Kolář

Je noc. Zahleděný do temně bílého stropu rozjímám o tom, co bylo a co bude. O tom, kdo jsem, kam směřuju a jestli je všechno skutečně tak, jak má být. Z podivného světa myšlenek mě vytrhává až nepřemožitelná lidská únava, která mi nařizuje místo dalších zbytečných otázek jen zavřít oči a čekat…

Najednou se ocitám na neznámém místě. Pod nohama sice cítím pevnou zem, ale strach mně brání otevřít oči. Po těle mne šimrá chladivý vánek a kolem metronomicky klepe déšť. Ťuk ťuk, ťuk ťuk.  Rytmus a vůně dešťových kapek mě zvláštním způsobem uklidňují. Prvotní chlad mého těla ustává a celého mne zachvacuje krásný hřejivý pocit, jen těžko popsatelný slovy.  S každou další kapkou se má úzkost proměňuje v klid a strach ve zvědavost — opouštím temný úkryt svých očních víček.

Stojím na okraji mokré asfaltové cesty. Z obou stran ji až k horizontu lemují nekonečné řady stromů, jež vrhají stín na opuštěné domy. Skrze větrem zmítané listí na mě dopadá světlo pouliční lampy a já, oslněn její nažloutlou září, hledám útěchu kdesi v temnu asfaltové cesty. Nacházím tam však pouze lesknoucí se kaluž. Vidím v ní sebe, temnou oblohu a nespočet dešťových kapek, které se z mračen vydávají za svou záhubou. Narážejí do sebe, slučují se, závodí spolu. Některé svou pouť končí na oknech domů, jiné se tříští o čepele listů a mnohé další ničí odraz mé tváře na vodní hladině.

Užívám si tuhle kouzelnou dešťovou symfonii, avšak můj prožitek náhle přerušuje cáknutí vody a obraz mohutné nohy zašlapávající mou tvář v kaluži. Zvedám zrak a vidím tajemného muže v černém, který se dlouhými kroky vzdaluje k obzoru. Nestačím mu, cítím však nevysvětlitelné nutkání jej následovat. Provádí mne až na konec té nekonečné, opuštěné ulice a ta začíná zázračné ožívat.

V okolních domech se rozsvěcují světla a na chodnících přibývají lidé. Zprvu jich vidím jen pár, avšak osamocení jednotlivci se postupně mění v obrovské davy a z prázdné ulice se během okamžiku stává tepající velkoměsto. Tichý šelest listí již nejde slyšet ve změti hlasů a kroků, muže v černém už dávno nevidím. Lidé do sebe narážejí a ve městě vzniká obrovský chaos. Ztrácím se v davu a společně se mnou mizí i můj klid. Mám pocit, že mi praskne hlava. Rozhlížím se kolem sebe a všude kolem poznávám známé tváře, místa a vůně. Postupně se mi spojují se vzpomínkami a já si uvědomuji, že sním. Přemáhá mě lidský chtíč. Cítím potřebu získat kontrolu, chci znovu prožít ty vzpomínky, vrátit se na ta místa, přiřadit k těm tvářím jména a promluvit si s ní, alespoň ve snu…

Ale to je proti pravidlům. Desunt cetera, sen končí. Probouzím se.

Je zvláštní, kolik toho před námi naše mysl skrývá. Většinou je jenom tou opuštěnou ulicí a skrývá před námi tu velkou metropoli vzpomínek, kde čeká úplně všechno zapomenuté. Člověka sice láká znovu spatřit to hezké, znamenalo by to však připomenout si i všechno nehezké, což nám naše mysl nedovoluje. Tento sen byl jedním z nejkrásnějších, protože byl právě jakousi alegorií mé mysli. Představil mi chaos kdesi hluboko uvnitř a naučil mne vážit si té krásné, opuštěné ulice, kde sice občas nějaká vzpomínka rozšlápne můj obraz ve vodním zrcadle, ale nikdy mě tam nemůže rozšlapat celý dav vzpomínek. Nikdy. Člověk zapomíná, aby mohl být šťastný.