Začalo to za druhé republiky,

chtěli z nás udělat Němce,

my snažili se přes okliky

říci, že to tak nechcem.

Hitler ale nesouhlasil

a Čechům kudlu do zad vrazil.

Po Mnichovu, po frustraci,

čelili jsme okupaci.

Lidé plné zuby měli okupace,

a tak v Praze začaly demonstrace.

Mnozí lidé v nich špatně skončili,

někteří v bojích s esesáky své kosti složili.

Mám na mysli třeba studenta Opletala,

jehož smrt pro budoucnost mnoho znamenala.

Führer si však odpor líbit nenechal

a vysoké školy pozavírat dal.

A spoustu profesorů s žáky,

pak čekaly koncentráky.

Pokračování další jistě znáte

a když ne,

tak v dějepise se na něj určitě podíváte.

A o padesát let později,

potkali se zas a znova,

na Albertově v nové naději,

započla revoluce sametová.

Zpočátku poklidná se zdála,

chtěli jen uctít Opletala.

A do jeho ulice v centru Prahy,

položit květinové dary.

Však zvrhlo se to v chvíli té,

kdy do dění zasáhla es té bé.

To už potom začla stávka

a nebyla vůbec krátká.

Po pár dnech se chvílemi,

začalo zvonit s klíčemi.

Navzdory všem těmto sporům,

vzniká devatenáctého listopadu Občanské fórum.

A dvacátého listopadu,

kdy již téměř rozpustili vládu,

přidaly se vysoké školy do stávky

a věřily tomu, že zas vše jak z pohádky

bude

a za názor,

který člověk napíše,

už nebude muset za mříže.

O všem podstatném pak informovali v rozhlase,

jaká to velká demonstrace tam v Praze koná se.

A vyzývali celé okolí,

ať se i oni do stávky zapojí.

Pak nastal zmatek – nikdo nevěděl,

kdo je teď soudruh a kdo pan učitel.

Železná opona spadla

a na Hrad zvolili si Václava Havla.

To byl ten sedmnáctý listopad,

den, kdy jeden režim k zemi pad.

Po něm vše nabralo rychlý spád,

po něm nám otevřely se hranice na západ.

Jen pro ty, co by datum spletli,

bylo to před devětadvaceti lety.

Ať tyto myšlenky dále žijí,

neb vyplatí se bojovat za svobodu a demokracii.