Jako dítě narozené na přelomu tisíciletí mě již minula doba vrcholu působení jedné z nejslavnějších hudebních skupin všech dob, kapely Queen. Samozřejmě jsem věděla, že ta píseň, na kterou se dupe a tleská během sportovních zápasů, a taky ta, kterou se oslavují výhry všeho druhu (pochopitelně mám na mysli “We Will Rock You” a “We Are The Champions”) pochází z jejich dílny, ale tím moje znalosti přibližně končily. Píseň “Crazy Little Thing Called Love” jsem stejně jako většina nezasvěcených posluchačů považovala za Elvisovo dílo a Bohemian Rhapsody jsem brala jako tu “podivnou dlouhou skladbu bez hlavy a paty”.

O legendě frontmana Freddieho Mercuryho jsem se dozvídala hlavně od svých rodičů, kteří občas při poslechu některých hitů nostalgicky vzpomínali a s povzdechem prohlašovali, že takového úžasného zpěváka a umělce byla věčná škoda. A taky smutněli nad tím, že jejich životní sen slyšet naživo koncert Queenů v jejich původním složení se jim splní tak maximálně v posmrtném životě.

Rami Malek jako Freddie /Zdroj:CSFD/

Proto bylo pochopitelné, že když se v kinech objevil film Bohemian Rhapsody připomínající osudy této kapely, zbystřili. A když tento snímek nedlouho po svém vydání začal trhat rekordy a na ČSFD si vysloužil více než 90 %, bylo jasné, že ho prostě musíme vidět. Takže jsme se jednoho nedělního večera vydali po dlouhé době všichni společně do kina, abychom zhlédli, jestli je ta novinka skutečně tak dobrá, jak se o ní vypráví.

Už po prvních minutách jsme stejně jako většina sálu zůstali přibití v sedadlech a nechali se unášet především skvělým soundtrackem, který se, jak jinak, skládal z písní Queenů. Výkon ústřední postavy Freddieho, kterého ztvárnil původem egyptský herec Rami Malek, byl fenomenální. Přestože byl poněkud drobnější postavy než pravý frontman a i přes snahu maskérů se mu místy podobal jen vzdáleně, dokázal skrz plátno přenést jeho neuvěřitelnou energii a charisma, takže jsme si vše chybějící dokázali přimyslet. Zato někteří z představitelů ostatních členů kapely byli až děsivě věrní, především britský herec Qwilym Lee, ztvárňující nezaměnitelného kytaristu Briana Maye. Také nesmím opomenout způsob, kterým se filmařům podařilo replikovat dnes již neexistující stadion ve Wembley a onen ikonický Live Aid koncert z roku 1985.

Zdroj: CSFD

Přestože jsem si při některých scénách filmu musela povzdechnout nad tím, jak vyloženě hraje na city a kopíruje klišé snad všech amerických slaďáků, celkově jsem si jej velmi užila a po skončení tohoto dvouhodinového snímku jsem upřímně litovala, že netrval ještě déle. Ze sálu jsem odcházela za zvuku úžasných písní a se slzou v oku, protože na mě atmosféra okamžiku mimořádně zapůsobila.

Pravá síla Bohemian Rhapsody se však ukázala až tehdy, když jsem se z kina vrátila domů a jako správný příslušník mé generace jsem se připojila na internet. Ihned jsem s nadšením začala googlit všemožné detaily o vzniku Queenů, jejich působení, osudu kapely po smrti Freddieho a podobně. Opět jsem se, stejně jako u filmu, podivovala exotickému původu frontmana a jeho cestě do Anglie, zjišťovala víc o jeho sexualitě a nakonec boji s AIDS. Naštěstí existuje spousta záznamů koncertů, rozhovorů a písní Queenů, takže jsem měla možnost zhlédnout hodně původních záběrů a žasnout nad neuvěřitelnou extravagancí a bezprostředností Freddieho projevu. Proplula jsem i mořem jejich tvorby a s překvapením zjistila, kolik písní vlastně nevědomky znám. Nakonec jsem si našla cestu i k té nejprůlomovější skladbě, Bohemian Rhapsody, a pochopila jsem, proč se zrovna ona promítla do názvu již zmíněného nového filmu.

Zdrfoj: CSFD

Po takové detailní rešerši nebylo příliš složité objevit většinu hlavních faktických chyb, kterých se film Bohemian Rhapsody dopustil, ať už v datech některých událostí nebo způsobu, jakým doopravdy probíhaly. Došlo mi však, že nemělo jít o dokumentární snímek, a dokázala jsem si odůvodnit motivy změn a přikreslení skutečnosti, které se nakonec ve filmu objevily.

Za mě totiž tento film splnil jeden hlavní účel, za který bych mu odpustila všechny bludy i hollywoodská klišé. Dovedl mi přiblížit nadšení, které z Queenů měla a má generace mých rodičů, atmosféru a esenci této skvělé kapely a také jsem začala litovat, že už nikdy nebudu mít možnost být na jednom z těch fenomenálních živých koncertů. A troufám si říct, že jsem nebyla jediná z mých vrstevníků, na které měl tento film stejný efekt. Bohemian Rhapsody se podařilo oprášit tuto “retro” skupinu, dát jí zbrusu nový lesk a přesvědčit nás, příslušníky generace Z, že občas stojí za to se v dnešní uspěchané době ohlédnout zpět. A ukázat nám, že i tato staronová kapela má šanci nás oslovit, možná i více než většina interpretů dnešní doby.