Jiří Martínek na Wigymu

Historik Jiří Martínek je odborným pracovníkem oddělení biografických studií při Historickém ústavu Akademie věd České republiky. Mezi studenty Wichterlova gymnázia zavítal dne 19. 11. 2018. Jeho přednáška s názvem “Co všechno bude naše” mě zaujala natolik, že jsem požádal pana Martínka o rozhovor. Vzniklo tak zajímavé interview, které publikujeme exkluzivně na stránkách Glossaria. 

Na úvod by mne zajímalo, co bylo prvním impulsem, který Vám vnuknul myšlenku zajímat se o historii? Věděl jste vždy, že půjdete tímto směrem? Co Vás přimělo ke spojení právě historie a geografie?

Otec historik, matka archivářka – rodinná anamnéza jasná… Ale ještě na gymnázium jsem šel dost nerozhodnutý, bavila mne i chemie (než přišla organika), astronomie, geologie. Dějepis vyhrál až někdy ve druháku. Spojení se zeměpisem mi přišlo logické, od malička jsem si kreslil mapy a rád cestoval (ano, těžce romantické představy), zvlášť když se v té době otevřely hranice a „mohlo se ven“; ale dlouho to vypadalo, že půjdu na historii – archivnictví, k zeměpisu jako druhému oboru mne definitivně navedla až administrativní obstrukce krátce před přijímačkami.

Měl jste během svého studia někdy pochybnosti o správnosti své volby? Odrazoval Vás někdo od tohoto oboru?

Za studií tolik ne, jen se u mne trochu překlápělo, co bude ten diplomní obor (nakonec vyhrál dějepis – lepší vedoucí práce). Pochyby přinesla až srážka s realitou života… Někdy si říkám, zvlášť při pohledu na výplatnici, že jsem asi raději měl jít na práva 🙂

Jako někdo, kdo sám pomýšlí na studium historie, bych se Vás rád zeptal, co byste vzkázal lidem, kteří jsou pro dějiny zapálení, ale často bývají odrazováni, především z důvodu malého množství pracovních příležitostí po studiu? Lze se dnes jako historik uplatnit?

Pracovních příležitostí je relativně dost (máte-li k tomu použitelný druhý obor, třeba češtinu), ale je třeba počítat s tím, že to není na zbohatnutí :). Uplatnit se dá ve školství, v muzeích, ve sdělovacích prostředcích, koneckonců i ve vědě. Nevýhodou je jistá nepřenositelnost: v zahraničí se s oborem české dějiny moc uplatnit nedá. To je ale obvyklejší, stejně se u nás neuplatní třeba inženýr se specializací na naftovou geologii, agronom znalý růstu banánů nebo třeba specialista na indické rodinné právo.

Je schopen se absolvent historie uživit pouze akademickou činností, nebo je nezbytné, aby si přivydělával například publikováním knih pro širokou veřejnost?

Záleží na náročnosti – vlk samotář potřebuje méně peněz, než starostlivý otec rodiny… Ale v zásadě dá. Pokud máte dost konexí nebo žaludek na to, abyste přesvědčil „ty nahoře“ o své nepostradatelnosti… I ve vědě jsou možnosti, jak se dostat k penězům (různé granty apod.), ale výrazně nad průměr se dostanou jen jednotlivci, obvykle (i když ne nutně, ale tak už to chodí) ti nejschopnější.

Ale aby to tak neznělo: děsná výhoda je, že mne ta práce moc baví…

Ještě bych rád znal Vaše odpovědi na pár otázek, které vyvstaly z Vaší zajímavé přednášky. Byly z Vašeho pohledu hranice První republiky dobře ustanoveny? Nevyvíjely by se dějinné události jinak (respektive lépe pro nás), kdybychom na Pařížské konferenci měli větší či menší požadavky?

Jeden z mých již zemřelých učitelů tvrdil, že za slovo „kdyby“ se mají historikům urážet ruce. Ale budiž: hranice byly vymezeny v mezích možností. Asi by se někde dalo vymezit lépe (některé výběžky šlo obětovat), ale nástup Hitlera a jeho nacionalismus by nás sežral asi stejně. Kdybychom měli těch 50 let klidného vývoje, jak chtěl Masaryk… Kdyby…

Nebylo by pro nás výhodnější, kdybychom spíše než o Podkarpatskou Rus více usilovali o vytvoření Korridoru?

Korridor by byl hezký v tom, že bychom to měli kratší k moři, ale vojensky byl nehájitelný, a připojili bychom tím významnou část „státu nepřátelské“ populace. Podkarpatská Rus nám sice tak trochu „zbyla“, ale její zapojení do zbytku státu proběhlo poměrně hladce a jak se ukázalo za 2. světové války, místní obyvatelé byli k ČSR více než loajální (voják Ahepjuk, co padl na Sýkorově mostě, byl Rusín z Jasinje…), možná víc než Slováci. Koneckonců na Podkarpatí na ČSR vzpomínají dodnes.

Je pravděpodobné, že se při jednáních objevil i zájem československé delegace o Kaliningradskou oblast? Vždyť samotný Královec byl založen na počest českého krále Přemysla Otakara II. a mohli jsme si ho tedy teoreticky z historického hlediska nárokovat. Navíc bychom získali strategickou pozici a přístup k moři. Toto území nám mohlo být jakousi náhradou za některými tak chtěné kolonie… Proto mě zajímá, zda neexistovaly snahy o zisk této oblasti.

Určitě ne. Královec byl tehdy čistě německým Königsbergem a nárokovat ho nenapadlo (až do Stalina) vůbec nikoho. Jak bychom ho spojili se zbytkem území? Přes Německo? Přes Polsko? Nároky z „historického hlediska“ jsou navíc vysoce pofidérní záležitostí a často jde o jakési „zneužití vědy“. Viz Stalinův nástup do Evropy po 2. světové válce, kdy připojení Pobaltí či Moldavska také zdůvodňoval historicky…

Děkuji za rozhovor.