Matka vlast volá

Jaromír, syn volyňských Čechů, procházel kolem podivných objektů. Železobetonové stavby byly narychlo pokrývány kusy dřeva a kůry, montovány byly i falešné okenní tabule. Ženy podávaly dělníkům náčiní, dívky a chlapci zase vodu, pivo, vodku a proviant. Byl sice horký prázdninový den, obyvatelé okolních vesnic však ani zdaleka nevypadali klidně. Něco bylo jinak než v předchozích letech. Nikdo se nestaral o úrodu, vlaky jezdily po nedaleké tratí mnohem častěji než dříve, několikrát denně prolétaly nad hlavami místních svazy letadel.

Prázdninový den, řekli byste si, ale nebylo to tak. Sovětský svaz byl už více než měsíc ve válce s nacistickým Německem. V dáli bylo za dobrých povětrnostních podmínek slyšet dunění německého polního dělostřelectva. Sověti ustupovali z Molotovovy obranné linie k zakonzervované Stalinově linii, táhnoucí se nedaleko Kyjeva. Psal se 27. červenec 1941 a právě vrcholil pokus narychlo ji uvést do provozuschopného stavu. Bunkry byly maskovány jako domy, z každého okna zlověstně vykukovala hlaveň kulometu Maxim 1910. Mezi dělníky pobíhali čerstvě povolaní rudoarmějci, političtí komisaři a důstojníci NKVD v modrých kalhotách. Válka se pomalu blížila a Jaromír nervózně pozoroval přicházející vojáky ve světlezelených uniformách, kteří sborově zpívají oblíbenou písničku Kaťuša. Vedle nich projížděly nákladní automobily vezoucí munici a těžké zbraně. Z protější strany přijížděli v terénním automobilu dva odstřelovači v maskovaných převlečnících. Prudce zastavili a vyskočili z vozidla a uháněli každý k jednomu bunkru pokřikujíce „Pozor Němci“.

Vojáky i civilisty zachvátila panika. Tak rychlý a překvapivý postup Wehrmachtu všechny zaskočil. Důstojníci a komisaři se snažili uklidnit přítomné dělníky a vesničany, kteří se rozbíhali do lesů a kukuřičných polí. Někteří vojáci uháněli do bunkrů, jiní se maskovali a kryli u vhodných přírodních nebo lidmi vytvořených objektů. Po necelé desítce minut se rozhostilo hrobové ticho. Pověstné ticho před bouří. Ve vesnici zůstali jen vojáci a Jaromír. Ten stál jako by byl přibitý uprostřed cesty. Jeden z vojáků pro něj doběhl a vzal ho do krytu. „Budeš podávat náboje“, vysvětlil mu.

Za dalších několik desítek minut se začaly u zatáčky se seskupovat německé motostřelecké jednotky. Velitelé dávali příkazy svým vojákům, aby zatím nestříleli a nechali Němce přijet blíž. Ti se, nic netušící, seřadili a vždy dva motocykly vedle sebe se po úzké cestě blížily směrem k vesnici. Když se dostaly na vzdálenost 50 metrů, zahájily těžké kulomety palubu. Prvních dvacet motocyklistů v mžiku padlo k zemi, další si již uvědomili, co se děje, a seskakovali z motocyklů, kryjíce se v příkopech podél cesty. Opětovali sovětským vojákům palbu. Vyčleněné útočné čety Němců s náložemi se rozběhly do kukuřičného pole a blížily se směrem k bunkrům. Zanedlouho se ozvalo několik krycích dávek z německých samopalů a dva bunkry záhy vyletěly do povětří. Zůstal jen třetí bunkr, ve kterém Jaromír nepřestával přeživším vojákům podávat náboje. Nevypadl to s nimi vůbec dobře. Z lesa vyjela skupina přivolaných útočných děl StuG III. Čtyři dělové rány udeřily do bunkru. Vojáci v něm zahynuli nebo byli otřesní. Otvory ve stěnách bunkru, které vznikly palbou útočných děl, vhodili dovnitř Němci dva granáty. Jeden nevybuchl a druhý se zakutálel pod raněného kulometčíka, který jej zalehl. Exploze roztrhala jeho tělo na kusy. Otřesený Jaromír se svalil na zem. Němečtí vojáci, kteří vstoupili do bunkru, dorazili zbylé raněného vojáky a komisaře.
Jaromíra jim jejich velitel přikázal zachránit. Čekalo ho dalších 1382 válečných dnů. V německém zajetí a v řadách Ruské osvobozenecké armády.  A několik tisíc dalších v sibiřském GULAGu. Ale to už je docela jiný příběh.