B. Bridel: Co Bůh? Člověk?

„No kde jsi, člověče? Stojím tu už celá staletí!“ křičel Petr, když mě zahlédl dobíhat po chodníku a spěšně klopýtat jeho směrem.

„Ale, prosimtě, nepřeháněj. Rozhodně tu nemůžeš stát déle než tahle budova,“ zubil jsme se na kamaráda, který mi svědomitě držel místo ve řadě.

Fronta se táhla před kostelem svaté Kateřiny, nejstarší a největší památkou našeho města. Jako velký neznaboh jsem chvíli protestoval, když mi Petr nabídl lístky na koncert své oblíbené rockové kapely, která se z nějakého zvláštního důvodu rozhodla hrát zrovna tady. Jelikož ale neměl s kým jiným jít a dále mě úpěnlivě prosil, nakonec jsem jeho pozvání přijal.

Dorazil jsem těsně před začátkem koncertu, takže jsme se rychle protlačili dovnitř a našli svá místa uprostřed místnosti. V duchu jsem si znova zanadával na lokaci, protože  tam byla zima jak v psinci, kostelní lavice byly ještě k tomu tvrdé a neuvěřitelně nepohodlné.

Zhasla světla, sál ztichl a před oltář nastoupili hudebníci. Nedočkal jsem se ani kytarových rifů, ani rytmu bubeníkových kotlů. Muzikanti zasedli za klavír a spustili jakousi neuvěřitelně unylou, táhlou píseň, která se bez velké změny vlekla jednu nekonečnou minutu za druhou. Chtěl jsem v tom smyslu utrousit směrem k Petrovi nějakou uštěpačnou poznámku , ale všiml jsem si, že sedí úplně zasněně a evidentně si skladbu užívá. Tak jsem si tu narážku radši nechal pro sebe.

Abych zahnal nudu a přinutil se při té táhlé hudbě nechat oči otevřené, začal jsem se po kostele rozhlížet. Nikdy předtím jsem vevnitř nebyl, sakrálních památek jsem se bál jako čert kříže. Teď jsem ale očima detailně procházel každý pilíř, každé sklíčko mozaiky v oknech a začalo mi docházet, co lidi na těch kostelech vidí. Pod tím přehnaně vysokým stropem a obrovitými okenicemi jsem si připadal hrozně malinký a bezvýznamný. Mohutné zdi mě uzavíraly do sebe, uvědomoval jsem si tíhu celého prostoru, ale přesto jsem věděl, že nehrozí nebezpečí, že by se vlastní vahou zbortil. Celá stavba byla pevná a stabilní, aby přežila nápor všech vnějších vlivů. Což také přežila, jelikož jsem si kromě pár vybledlých míst na stropě nevšiml jediné vady.

Cítil jsem, jako by se kostel tentokrát vysmíval mně. „Ano, stojím tady snad déle než celá staletí,“ reagovaly zdi na můj předchozí úšklebek. „Ale zato tady budu stát, až tady ty, člověče mrňavý, už nebudeš.“