Archiv příspěvků 2011 – 2022

On the Road

On the Road

/Zdroj: srcroll.in/

Stojím tu už celá staletí. Mrznou mi prsty u nohou, ranní rosa mi dopadá na tváře a to hrobové ticho na mě doléhá tak silně, že už pomalu začínám slyšet i své vlastní myšlenky. Velmi nejistě, s jistým náznakem zoufalosti, před sebe znova natahuji svůj palec, doufaje že tentokrát už budu mít více štěstí. Přemáhám se, abych dokázal ze svého zmoženého obličeje vykouzlit ještě poslední falešný úsměv se střípky naděje. Z daleké tajemné mlhy se proti mně řítí můj osud ve formě osobního automobilu řízeného obyčejným pánem, ovšem s neobyčejným srdcem. Najednou začal zpomalovat, až se úplně zastavil. Nemohl jsem uvěřit svým očím, myslel jsem si, že už tady zůstanu napořád. Otevřely se dveře a tajemný hlas promluvil: „Chcete svézt?“ Neváhal jsem ani vteřinu, sbalil si všechny své věci a nasednul dovnitř. „Vy, vy jste mě zachránil,“ řekl jsem a oddechl si tak silně, že to ani nebylo zdravé. Konečně jsem si po té dlouhé době mohl dopřát pohodlí a teplo cizího auta. Když v tu mě ale cizinec po pár minutách zarazil a pověděl: „Tak, tady vás budu muset vysadit, dál si snad poradíte.“ V ten moment jsem se snažil ukrýt svůj smutek ze skutečnosti, že zase budu sám, odkázán svému osudu. „Děkuji pěkně,“ odvětil jsem a pomalu se sápal ven z auta.
Uběhlo pár hodin. Stojím tu už celá staletí. Stojím tu blaženě uklidněn a najednou mi nic nemrzne. Někde v hloubi duše mě totiž zahřívá vědomí, že na světě existují hodní lidé, ochotni pomoci v jakékoli situaci. Tak, tak je můj život. Život stopaře, který stojí a čeká celá staletí na svůj osud.

Přidejte svůj komentář

Please note: comment moderation is enabled and may delay your comment. There is no need to resubmit your comment.