Milan Kundera – 90!
Dne 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátku. Tohoto “fascinujícího člověka mnoha vrstev” si připomeňme textem loňské maturatky Anny Korytářové. Její zamyšlení nad osobností tohoto brněnského rodáka určitě stojí za přečtení.
Jedním z nejznámějších českých spisovatelů – ačkoli o míře jeho českosti či světovosti by se dalo obsáhle spekulovat – je bezpochyby brněnský rodák a jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec: Milan Kundera. Ačkoli je ve veřejném vystupování a kontaktu s médii nesmírně rezervovaný, jeho díla a skutky mi umožňují alespoň nastínit charakter této osobnosti.
Ať už se díváme na Kunderovy fotografie, dejme tomu z šedesátých let nebo z nedávné doby, naskýtá se nám obdobný obrázek – vidíme muže s tmavými, později prošedivělými zvlněnými vlasy, který se okolo sebe rozhlíží skeptickým pohledem vrhaným pod hustým obočím přes výrazný široký nos, se zkrabaceným čelem, jen výjimečně s náznakem úsměvu na rtech. Třebaže by mohl na někoho při povrchním pohledu působit dojmem bručouna a suchara, skutečnost není rozhodně tak prostá a plochá.
Četbou Kunderových knih, ať už románů nebo souborů esejí, odhaluje čtenář člověka hloubavého a filosofujícího, ale zároveň též hravého a se smyslem pro štiplavý ironický humor. Jedná se o spisovatele schopného skloubit na malé ploše existenciální úvahy s absurdnem a komičnem. Sám Kundera se zjevně rád obestírá závojem neurčitosti a tajemna; na veřejnosti se zjevuje inkognito a je odůvodněné mít podezření, že některé fámy o něm kolující sám s velkým potěšením vymýšlí a pouští do oběhu. Zuřivě se brání srovnávání jeho života a náplně jeho děl, vyslýchat novináři se nechává jen velice vzácně a s krajní nechutí. Přes to vše není pouze píšícím intelektuálem odtrženým od života, který nevystrčí nos ze své slonovinové věže. O tom svědčí jeho angažovanost za uvolňujícího se klimatu šedesátých let a jeho aktivity, které ho nakonec vedly k emigraci, kterou podstoupil ne zcela typicky již jako čtyřicátník, což muselo být velice těžké a radikální rozhodnutí.
Milan Kundera je fascinující člověk mnoha vrstev, který je nejen spisovatelem, ale také milovníkem klasické hudby, o které s oblibou píše. Po svém otci, jenž byl muzikologem, podědil zejména lásku k hudbě Leoše Janáčka. Četba jeho děl je obohacujícím zážitkem ve smyslu kulturním a estetickém; jeho zdrženlivá a tajnůstkářská osobnost je rovněž v jistém smyslu inspirující v době zběsile proudících informací, kdy se soukromí a tajemství kvapem vytrácejí.