Wichterlovo gymnázium

Psalo se 25.9.2019. Byla zrovna 5. hodina. Lucka, studentka prvního ročníku, spatřila v jídelně pana profesora Měrku. Sebrala veškerou odvahu, kterou v sobě měla, oslovila pana profesora a prohlásila: „Já bych chtěla psát do Glossaria,“. Ale v tom ji profesor zaskočil dotazem na to, co vlastně chce psát. To Lucka ještě nevěděla! Rychle ze sebe něco vykoktala a na to jí profesor Měrka řekl, ať se za ním staví zítra o velké přestávce. Lucka před tou osudnou přestávkou zapojila poslední dvě až tři mozkové buňky, které jí po hodině matematiky zbyly, a přišla na téma jejího prvního článku – a to jste si již v názvu přečetli.

Mé prvácké září.

Ano, je to tak! Právě je říjen a já jsem již měsíc oficiálně studentkou našeho gymnázia. Místy tomu sama nevěřím. V dubnu jsem se skoro každou noc před spaním modlila, ať z té matiky mám alespoň polovinu bodů, a teď jsem tady. A té dubnové verzi Lucky, která se modlí k Cermatu, vzkazuji dvě věci: 1. – Nestresuj se! A za 2. – Přijímačková matika je lehká! Počkej na to, až na tom gymplu budeš!

Dubnová verze Lucky na tom psychicky nebyla zrovna nejlíp. Myslela si, že je všechno těžké, hnusné a že to nikdy nezvládne. Mozek má strašně zajímavou vlastnost – vytěsňovat špatné pocity. Ať už to je můj neoblíbený kopec, který s taťkou chodíme po cestě na Solárku (vždycky se proklínám, že jsem se do tohoto výšlapu zatáhla znovu), nebo právě přijímačky. S odstupem času se na přijímačky dívám jako na malý testík, který byl v pohodě. Gympl je úplně jiný level. A víte, co je na tom krásné? Teď na mě, středoškolskou Lucku, nejspíš křičí vysokoškolská Lucka, která se mi snaží sdělit, že zase bude hůř. A na tu zase křičí pracující Lucka, a tak dále. To je úžasné, že? (Teď si připadám jako paní profesorka Pávková v biologii.)

Ale zpět k pointě – jaké je to být bažantem na Wigymu?

Upřímně je to ZATÍM lehčí, než jsem čekala (opravdu zatím, třeba se za tuhle větu v budoucnu budu proklínat). Po mém přijetí, na konci devítky a v průběhu prázdnin jsem od rodiny, kamarádů, studentů Wigymu, a dokonce i od své obvodní lékařky (má tady na gymplu děti) slýchala spoustu variací jednoho faktu – Wigym je těžký. Kafe se na Wigymu naučíš pít rychle. Budeš se furt muset učit. A poté věta, zvláště oblíbená od studentů Wigymu: „Ty jdeš na Wigym? Tak to umřeš!“. A pyšně jim vzkazuji: Jsem naživu! (Uzavírejte sázky, jestli se za měsíc na webu objeví odvolání tohoto článku.)

Pokud to třeba čte nějaký budoucí prvák, dovolte mi vás uzemnit. Není to procházka růžovým sadem! Ale zase vás hned nehodí do ledové vody. Všichni profesoři, kteří mě učí, začali pomalejším tempem a teď zrychlují.

A jelikož prý nikdo nečte dlouhé články, tímto končí můj první (doufejme, že ne poslední) Wigymácký report. Vážení čtenáři, děkuji za přečtení, radujte se a učte se!

Vaše Lucka