Ruka, nebo noha? To je to, oč tu běží…
Nejeden z Wigymáků si už dozajista někdy pomyslel, jaké by to bylo, kdyby mohl jezdit školním výtahem. Vstoupit do kabiny a zažít ten krásný pocit … Ať už máte zeměpis, biologii nebo matiku a výuka je nasazena do odborných učeben, musíte podstupovat strastiplnou cestu do druhého, popřípadě třetího patra. A to třeba několikrát denně, a to nemluvím o dálkových cestách na domeček. V tuto chvíli se myšlenky mnohých upínaji k Svatému grálu neboli čipu od výtahu. Nosit ho však mohou jen vyvolení, podmínkou je snížená hybnost v podobě zlomené nohy podvrtlého kolena a podobně. Tito šťastní jedinci si lehce vytvářejí komunitu fanoušků žádostivých cesty výtahem a mnohdy je pro ně těžké vybrat si pět nejvěrnějších, uvážíme-li, že kapacita výtahu je maximálně 6 osob.
Studenti disponující „pouze“ zlomenou rukou už takový fanklub nemívají, protože používat zdviž nemohou a jsou tak pro „výtahaře“ neatraktivní. Tito smolaři mohou jen sledovat a závidět posádce výtahu, jak se hrdě plaví k oblakům a zažívá neskutečné výhledy na Porubu. K zahození není ani pohled z ptačí perspektivy na studenty, jak s otráveným výrazem vstupují do hlavní budovy s vědomím, že je čeká výstup do druhého nadzemního podlaží. V tento moment je otázka „proč zrovna ruka?“ víc než na místě. A odpověď školního výtahu těmto dvojnásobným chudákům je více než krutá.