Jmenuji se Norbert
Šplhal jsem po kmeni stromu vzhůru. Ačkoli foukal velmi silný vítr, nezastavilo mě to. Najednou jsem uslyšel prudký náraz, a tak jsem ztuhl v pohybu. Přejížděl jsem svýma osmi očkama po všech koutech, ale jinak jsem nehnul ani brvou. V momentě, kdy jsem zahlédl žlutomodrou skvrnu, jsme se bál i dýchat. „Sýkorka,” bliklo mi hlavou. „Hm, chm … no. Nene, hm?“ nechala se slyšet. Sýkorka za doprovodu nepříjemného mlaskání. Sečtělá to dáma.
Chvíli ještě stála a čekala, co se kde šustne, a pak zase odletěla. Mně tedy nezbývalo nic jiného, než rychle pokračovat cestě. Zda by vás zajímalo, proč vlastně lezu na tenhle strom, tak vás mohu ujistit, že na tom není nic divného. Jmenuji se Norbert a jsem pavouk. A podstatou celého tohoto výstupu je můj pád. Ale nechápejte mě špatně, nejde o nic hrozného, utkám si pavučinku, do které se obalím, a budu plachtit nad krajinou až na místo, kde se usadím, a přečkám zimu. Děláme to tak všichni a je to zcela normální. Dostal jsme se do koruny stromu a začal hledat příhodnou větvičku, ze které se vydám na svůj vzducholodní výlet.
Když jsem ovšem spatřil tu měděně zlatavou krajinu pod sebou a ucítil tu vůni, vůbec se mi do tkaní pavučinky nechtělo. Co se to děje? Maminka mi vždy zpívala píseň pana Svěráka:
„Obal se, pavoučku, hedvábnou nití,
Ulétni podzimu, nebo tě chytí!“
Jenže teď, když jsem viděl tenhle podzim před sebou, nezdálo se, že je zlý a že mě chce chytit. Ba naopak. Z denního snění mě vytrhl opět prudký náraz. Kouknu dolů a vidím, že umlaskaná dáma je zpět. V ten moment jsem utkal nejrychlejší pavučinku z celého svého života, nadechl se a skočil. Bylo to krásné. Jsem pavouček, co se obalil hedvábnou nití, nicméně ve svém letu neutíkám před podzimem. Letím mu vstříc.