Firewatch, studio Campo Santo

Jak se to vlastně stalo?

Poprvé jsme se potkali v práci. Jak ohrané, že? Vždycky, když jsi prošla kolem, nevnímal jsem nic jiného než tebe. Tvou chůzi, tvůj hlas, tvůj smích… ten jsem na tobě miloval nejvíce. Nemohl jsem z tebe spustit oči. Nevěděl jsem, jak se mám kolem tebe chovat. Jestli hrát mrtvého brouka, nebo to s tebou zkusit. Jednou ti končila směna. Koukal jsem se, jak zvedáš svoje věci a pomalu se chystáš k odchodu. „Hele…nechtěla bys se mnou někam někdy zajít?“ zeptal jsem se tě náhle. Tvářila ses poněkud překvapeně, bál jsem se, jak budeš reagovat. Naštěstí ses usmála a odpověděla: „Určitě! Promiň, jenom jsi to řekl tak z ničeho nic…“

—

„Au! Sakra!“ Z mých myšlenek mě vytahuje bolest. Nedíval jsem se pod nohy a zakopl o kámen. Potichu si vynadám a pokračuji dále. Obloha a vzdálené kopce se už začínají barvit do odstínů oranžové. To je znamení, abych přidal do kroku. Potřebuji to stihnout. Jelikož kolem není absolutně nikdo, rychle se mi dostáváš zpět do hlavy a já přemýšlím dál…

—

Náš vztah měl… normální spád. Nebylo to moc rychlé, ale ani pomalé. Tak akorát. Já tě zbožňoval a ty mě taky. Každé ráno jsem se probudil a viděl vedle sebe tu nejkrásnější tvář na celém světě. Jezdili jsme spolu na výlety, chodili do kina, občas jsme i zašli do restaurace na večeři, když jsme třeba slavili výročí. Tvoje nejoblíbenější rande ale stejně bylo, když jsme si udělali jídlo, sedli si na gauč, zachumlali se pod dekou a koukali jsme se na nějaký seriál. Mně to bylo jedno. Já totiž miloval jakýkoliv čas strávený s tebou.

—

Jsem zpátky v realitě. Přeskakuji přes spadlý strom a jdu dál. Kolem mě se nachází ta nejkrásnější příroda, jakou si člověk může představit. Mohutné stromy, široké kopce a divoká zvěř. Jako ráj na zemi. Slunce už definitivně zapadá a všechno je plně oranžové, někdy až červené. Já se ale nestrachuji. Vím jsem, že už jsem skoro na místě. Na tom místě, které jsi tak milovala. Vzpomínám si na tvůj výraz, když jsem tě tam vzal poprvé. Ten mi zase utkvívá v hlavě a já o tobě nedokážu přestat přemýšlet…

—

Nikdy jsi to v životě neměla jednoduché. Prošla sis peklem a já tě obdivoval za tvůj pozitivní přístup k světu. Na všechny jsi vždycky byla příjemná, hodná a pro ostatní by ses rozkrájela. Někdy jsi toho ale měla dost. Nebylo ti dobře a musela jsi to ze sebe dostat. Brečela jsi a já se tě vždycky snažil podpořit. Ty jsi mi ukázala, jak být v životě šťastný, a já jsem nechtěl, aby ses trápila. Občas ses mi svěřila, občas jsi mi nedokázala říct, co se děje. Uzavřela ses do sebe a nikomu nevěřila.

—

Po dlouhé cestě jsem neskutečně zmožený a sotva dokážu pokračovat dále. S každým překonaným krokem ztrácím síly. Pohání mě pouze jedna věc: naděje. Naděje, že tě tam možná najdu a po tom dlouhém roce uslyším tvůj hlas…

—

Před rokem jsem se ráno probudil a těšil se, až tě uvidím. Nepřivítaly mě tvé nádherné oči, ale prázdné místo v posteli. Nebyla jsi doma. Volal jsem ti, byla jsi nedostupná. Čekal jsem několik hodin. Nevrátila ses. Ani tví kamarádi či příbuzní nevěděli, kde jsi. Neví to ani policie. Nic jsi mi neřekla a odešla.

—

Konečně jsem nahoře a obdivuji nádherný západ slunce. Sedám si na zem a otevírám svůj batoh. Shodou náhod jako první vidím tvou fotku. Opatrně ji vytahuji a při pohledu na ni se mi do očí začínají hrnout slzy. Hodně našich přátel už zapomnělo. Vrátili se do své normální rutiny. Měl bych asi pomalu zapomenout taky. Jenže jsi mě úplně pohltila a já tě nikdy nedostanu z hlavy. Ani nechci. Jediné, co chci je probudit se zase ráno vedle tebe…