Je skoro půlnoc. Většina oken vysokého paneláku na okraji města už ztmavla a pouze pár z nich stále slabě osvětluje klidné sídliště. Každé z těchto oken nabízí zajímavý příběh, nicméně pouze za jedním sedí šestnáctiletý Mirek obklopený hromadou sešitů připravující se na dva testy najednou.
„Už jen šest hodin spánku a já furt nic neumím… Má to vůbec cenu?“ vyřkl Mirek do prázdna, zatímco tupě hleděl do zápisků z dějepisu. „Kdy toto využiju v praxi? Proč se to vůbec učíme?“ stěžuje si, čta pasáž o komplexních číslech. Na hodinách právě problikla dvanáctá. Mirek zírá do světla lampy a mohutně zívá. Ovšem ve chvíli, kdy začíná zavírat oči, uslyší pronikavý vysoký hlas.

„Tak ty si teda myslíš, že neexistuju? Nepřijdu ti dost reálné?“ zapiští cosi sedící na stole. Mirek vyskočí, probere se z transu a po promnutí očí na stole vidí malou postavičku ve tvaru písmene „i“ tvářící se velmi naštvaně. „Já jsem se snad zbláznil…,“ praví polekaně.  „Co jsi zač?“ „Tak ty mne ani nepoznáváš? Jsem přece imaginární číslo, odmocnina z mínus jedničky!“ sděluje nově identifikovaná osoba. Mirek byl tak zmatený, že ho ani nenapadaly další otázky. Vetřelce to ale nijak neobtěžovalo – začal se procházet po pokoji a pouhým dotykem všechny věci obracel o devadesát stupňů.
Kéž by to ale bylo vše… Mirek by si totiž s oním zhmotněným matematickým objektem asi i poradil, ale to, že mu právě do pokoje vešel sám generál Kutuzov, už přesáhlo všechny meze. „Táhne na nás Napoleon!“ vykřikl ve chvíli, kdy první nezvaný host stihl pootáčet půlku pokoje. „Napoleon? Vysvětlí mi někdo, co se to tu sakra děje?“ i když to říkal, nebyl si Mirek sám jistý, zda vůbec existuje vysvětlení, které by ho uspokojilo. „Musíme to tady všechno vypálit! Napoleon nesmí získat naše zásoby!“ pokračoval Kutuzov nepřerušeně.

V tuto chvíli už k smrti unavený Mirek zcela rezignoval. Plný zmatení, strachu a hlavně vyčerpání se v rohu co nejdál od těch dvou sesunul k zemi a pozoroval ten apokalyptický a téměř surrealistický výjev. Surrealistický! Vždyť ho čeká i test na surrealismus! A on sotva zná manifest od… „André Breton, těší mě!“ přerušil jeho myšlenky vpád třetího návštěvníka, „Jak nádherná to scenérie! Jak skvěle náhodné!“ Pro Mirka to už byla poslední kapka. Otočil se ke zdi a schoulil se do klubíčka.

Kutuzov právě zapálil pokoj. Imaginární číslo začalo pištět a Breton jako jediný vypadal klidně. Mirek si v tuto chvíli uvědomil, že už nemá šanci to šílenství přežít, začal proto řvát doslova jako o život: „Pomoc! Pomoc! Hoří…“
Mirek sebou celý škubnul a hlavou se praštil do stolu. Právě se probudil u stejných otevřených sešitů, u kterých večer usnul. Zavládla v něm však panika… Pohledem na hodiny zjistil, že za čtyřicet pět minut už musí vycházet z domu a že nic neumí!

Proto taky tehdejšího rána nikdo nepochopil tu obrovskou radost, když na něj rodiče z kuchyně zavolali: „Míro, pojď na snídani, ať stihneme toho doktora.“ Mirek totiž (kromě všeho, co se večer naučil) úplně zapomněl, že jej toho dne nečekaly žádné testy, nýbrž návštěva lékaře. A na svůj šílený sen už stihl také zapomenout.