Pro své líčení jsem si vybrala téma: „Sněhová vločka“. Ráda dávám věci do souvislostí, protože si myslím, že právě v nich je ukryta ta pravá skutečnost. Téma sněhové vločky nabízí možnost tyto souvislosti si uvědomit i v poněkud hlubším kontextu než bývá obvyklé. Když v zimním dni padá k zemi jedna vločka za druhou, těžko si kdo uvědomí, co se za tou krásně prostou sněhovou vločkou vše skrývá.

Dlouhá noc jen neochotně rodí mlhavé ráno. Studené vlhko se zakusuje do tváří. V nose se drze rozpíná štiplavý dým padající k zemi z bezpočtu komínů. Ztěžka přichází zimní den.

Zimní den je ocelově šedý. Bledé slunce studí v duši. Blankytná modř ani svěží zeleň mysl ještě dlouho nepotěší. Kolik ještě dní… Ach, ještě tak mnoho?!

Temný večer kvapí rychlými kroky a zesláblé slunce snadno zašlápne do sněhové závěje.

V posledním zbytku slabého jasu oči marně hledají cosi, co připomnělo by náznak radosti. Ospalá vrána černá jak uhel, ani ušmudlaný sněhulák se střapci suché trávy zahryznutými do kabátu, to nejsou.

TEĎ… svorně zažehly se všechny pouliční lampy a v kuželech umělého světla proti zemi v cukavém letu i elegantních pentlích rozsypal se jiskřivý pohyb. Sněhové vločky – jedna z mála zimních radostí a při své prostotě snad ta nejkrásnější.

Nastavím ruku – dosedají na kůži, štípnou a jako by jim to bylo líto, hned se rozpláčí. Ty nebeské slzy mi leží na dlani a studí. Prý je každá jiná, ani jediná se nepodobá žádné druhé. Kolik jich už spadlo a kolik je jich ještě v mračnech… A každá je prý jedinečná. Z té představy se mi zatočí hlava. Nastavím dlaň ještě jednou – chci, aby ta jedinečná dosedla na mou dlaň, abych si ji mohla z blízka prohlédnout. Ihned mi však v dlani umírá… A i každá další. Má dlaň je veliká a její hrubé horko zabíjí jemné duše sněhových vloček. Nekřičí vyčítavě, jen tiše stékají po mé kůži. Náhlý pocit viny mi strká ruku do kapsy a rázný krok se pokouší zahnat neodbytný příliv melancholie.

Prosté projevy přírody mohou být nebývalým zdrojem emocí a sněhová vločka dokáže vyvolat nečekané. Každá vločka sněhu byla již vším. Byla bouří i záplavou, potokem i řekou, mořem i oceánem. Tísnila se v hlubinách země i stoupala vstříc slunci. Byla každou rostlinou i zvířetem, byla našimi předky a je i mnou… I ta, která mi roztála na dlani a vstřebala se do mé kůže.